ECLI:CZ:US:2013:3.US.3261.12.1
sp. zn. III. ÚS 3261/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem v Praze 2, Římská 1317/32, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. dubna 2012 č. j. 32 T 185/2010-275 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2012 č. j. 10 To 243/2012-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 8. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byl Mgr. L. K. podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a podle §229 odst. 3 tr. ř. byl (mj.) stěžovatel jako poškozený odkázán s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2012 č. j. 10 To 243/2012-292, jedná se o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost v tomto ohledu totiž neobsahuje v podstatě žádnou argumentaci, v čem má tkvět nesprávnost, resp. protiústavnost právního závěru Krajského soudu v Praze [opírajícího se o ustanovení §246 odst. 1 písm. d) ve spojení s §229 odst. 3 tr. ř.], že stěžovatel, jakožto poškozený, vůbec v dané trestní věci nebyl osobou oprávněnou k podání odvolání, přičemž ani Ústavní soud na tomto závěru prima facie nic závadného neshledal.
Vzhledem k této skutečnosti nelze stěžovatelem podané odvolání považovat v dané věci ani za procesní prostředek ochrany (jeho) práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Z toho plyne, že povinností stěžovatele bylo podat ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. dubna 2012 sp. zn. 32 T 185/2010 v šedesátidenní lhůtě od jeho doručení (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu), což se ovšem nestalo, neboť stěžovateli byl tento rozsudek doručen nejpozději 2. 5. 2012 (tímto dnem je datováno stěžovatelovo odvolání, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti), a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 23. 8. 2012. Z tohoto důvodu ta část ústavní stížnosti, kde stěžovatel brojí proti citovanému rozsudku Okresního soudu Praha-východ, představuje návrh opožděný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu