ECLI:CZ:US:2013:3.US.3287.13.1
sp. zn. III. ÚS 3287/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky P&N SERVICE s. r. o., se sídlem Strossmayerovo nám. 977/2, Praha 7, IČ 27660338, zastoupené Mgr. Maruanem Abu Assadem, advokátem se sídlem Na Větrníku 1493/73, Praha 6 - Břevnov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. září 2012 č. j. 52 C 114/2012-33 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 12 Co 92/2013-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 26. 9. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2013, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, resp. že byla porušena zásada rovnosti a kontradiktornosti řízení a že nebyla respektována její právní jistota.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo k žalobě MESKAR SPÍDO, s. r. o., rozhodnuto, že stěžovatelka jako žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 294 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení ve výši 12 340 Kč. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5 265 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, k čemuž uvádí, že se obecné soudy nezabývaly tím, kdy mezi ní a žalobkyní došlo k uzavření smlouvy o dílo, co bylo jejím obsahem, zda žalobkyně podle ní plnila, a tedy zda řádně a včas provedla dohodnuté opravy, resp. že provedeným dokazováním nebyla prokázána tvrzení žalobkyně, kdy listiny, na které žalobkyně odkazovala, nebyly z její strany podepsány a někdy tyto byly dle datace vystaveny až se značným časovým odstupem, přičemž obvyklá praxe obchodního styku, dokladovaná žalobkyní proplacenými fakturami v předchozích případech oprav, v dané věci dle jejího názoru nic nedokazuje, rozhodně ne to, že by měla být povinna hradit jakoukoliv fakturu vystavenou žalobkyní, i když s ní nesouhlasí. Objednávky sporné opravy ani k ní vztažený pracovní výměr nebyly z její strany podepsány, neboť je neuznala. Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatelka názoru, že za relevantní důkazy byla brána nepodložená tvrzení žalobkyně, a k důkazům, které předkládala či navrhovala, nebylo přihlíženo, byť se jednalo o listiny vydané nezúčastněnou stranou, případně o výslech nezúčastněného odborníka. Stěžovatelce není dále zřejmé, proč jí odvolací soud uložil zaplatit náklady řízení, když o to žalobkyně nežádala, přičemž má za to, že tím překročil svou pravomoc.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí (v konečném důsledku) proti tomu, že na základě vadného postupu obecných soudů byla zkrácena na částce 24 294 Kč. Vzhledem k tomu, že v dané věci není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], nezbývá než Ústavnímu soudu považovat danou právní věc za bagatelní, která pro nikoliv významné faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny zpravidla nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, v daném případě (a to s ohledem na námitky v ústavní stížnosti obsažené) práva na spravedlivý proces, tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními, ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z jiného úhlu viděno, nemá-li podle zákonodárce být věc dále přezkoumána ze strany Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, pak s ohledem na postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a na jeho vztah k obecné justici by totéž mělo v principu platit i pro řízení o ústavních stížnostech.
7. Žádný důvod, proč by daná věc - přes svou bagatelnost, kterou ještě zdůrazňuje skutečnost, že jde o obchodněprávní spor - měla být podrobena přezkumu ze strany Ústavního soudu, stěžovatelka neuvádí, a ani z ústavní stížnosti neplyne. Je v ní totiž především tvrzeno (ve stručnosti řečeno), že obecné soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, přičemž takovouto námitku Ústavní soud za relevantní nepokládá ani v případech, kdy se o bagatelní věc nejedná. V této souvislosti opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Konkrétně ve vztahu k hodnocení důkazů ze strany obecných soudů opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší toto hodnocení přezkoumávat, i kdyby se s ním sám neztotožňoval. Z uvedeného je zřejmé, že pokud by (snad) bylo možné provedené důkazy zhodnotit jinak, tato skutečnost důvodem k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti být nemůže, přičemž ústavně relevantní vada tzv. extrémního rozporu, zpravidla vyvolaného zjevným faktickým omylem nebo evidentní logickou chybou, výslovně ani obsahově v ústavní stížnosti namítána není.
8. Tvrdí-li pak stěžovatelka, že odůvodnění napadených rozhodnutí trpí tzv. nepřezkoumatelností, tato námitka je evidentně nedůvodná, protože je fakticky postavena na polemice s tím, jakým způsobem obecné soudy hodnotily provedené důkazy, přičemž již z poměrně podrobného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zcela zjevné, z jakých důkazů tento soud vycházel, jak tyto zhodnotil a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl.
9. Pokud jde o stěžovatelčiny výhrady vůči postupu odvolacího soudu, Ústavní soud poukazuje na ustanovení §151 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje z úřední povinnosti, tedy i v případě, že se žádný z účastníků náhrady nákladů řízení výslovně nedomáhal, z čehož je zřejmé, že ani tato námitka obstát nemůže.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu