ECLI:CZ:US:2013:3.US.3293.11.1
sp. zn. III. ÚS 3293/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Vinického, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem AK BROŽ BROŽ VALA, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. srpna 2011 č. j. 29 Cdo 2733/2010-320, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2009 č. j. 14 Cmo 416/2008-286 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2008 č. j. 5 Cm 15/2007-215, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR opakovaně zamítl dovolání stěžovatele v právní věci proti žalované Komerční bance, a. s. o zaplacení 1 830 195,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představuje odstupné, které se mu žalovaná banka zavázala v mandátní smlouvě o výkonu funkce člena představenstva ze dne 2. 9. 1998 ve znění dodatků (dále jen "mandátní smlouva") zaplatit v případě, že mandátní smlouvu bez udání důvodu jednostranně ukončí odvoláním z funkce člena představenstva a stěžovatel funkci řádně předá žalované bance. Výše odstupného vycházela z pevného příjmu stěžovatele sjednaného pro dobu výkonu funkce a byla splatná v měsíčních splátkách. Mandátní smlouva byla sjednána v souladu s ustanovením §66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.").
Stěžovatel tvrdí, že žalovaná jej dne 1. 3. 2000 okamžitě odvolala z funkce člena představenstva banky bez uvedení důvodu s tím, že finanční vypořádání mělo být provedeno ve smyslu uzavřené mandátní smlouvy. Stěžovatel funkci předal k 31. 3. 2000, přičemž žalovaná stěžovateli zaplatila odstupné ve splátkách za měsíc březen a duben 2000, poté stěžovateli další plnění odmítla poskytovat s odvoláním na zahájené trestní řízení.
Stěžovatel byl nejdříve se svým nárokem v řízení před obecnými soudy úspěšný. Na základě dovolání žalované banky však Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 1. 2007 č. j. 29 Odo 1200/2005-131 potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž vyjádřil názor, že k tomu, aby stěžovateli vznikl nárok na uplatněnou odměnu, musel by tento nárok vyplynout z rozhodnutí valné hromady žalované, nikoli jen z interních pravidel a uložil obecnému soudu přezkoumat interní pravidla žalované. Z důvodu absence rozhodnutí valné hromady shledal soud dotčenou část mandátní smlouvy, obsahující ujednání o odměně, neúčinnou. Tento pro stěžovatele nepříznivý názor Nejvyššího soudu byl poté uplatněn v následujících rozhodnutích obecných soudů, napadených nynější ústavní stížností.
Stěžovatel nesouhlasí se způsobem výkladu smluvních ujednání předmětné mandátní smlouvy dovolacím soudem, který směřuje k jejich neplatnosti, resp. neúčinnosti, neboť je přesvědčen, že úmyslem smluvních stran bylo dosáhnout naplnění účelu ujednání - výplaty odstupného za předem sjednaných podmínek. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy nebyl úspěšný ani s návrhem, aby žalovaná částka byla posouzena jako nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku nečinnosti valné hromady žalované společnosti. Výklad ustanovení §187 písm. g) obch. zák. provedený dovolacím soudem považuje stěžovatel za extenzivní a za formalistický. Právní závěr dovolacího soudu považuje stěžovatel za rozporný s výkladovými pravidly podle ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. a s kogentním ustanovením §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák"), jakož i s platnou judikaturou dovolacího soudu (např. s rozsudkem sp. zn. 32 Odo 1419/2004). Z této skutečnosti (s odkazem na právní závěr uvedený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 738/2009) stěžovatel dovozuje porušení svých základních práv.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2008 zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 1 830 195,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že podle ustanovení §187 odst. 1 písm. g) obch. zák. do působnosti valné hromady žalované a. s. náleželo i rozhodování o odměňování členů představenstva a dozorčí rady. V projednávané věci však o stanovení pravidel pro odměňování v případech, v nichž je odměna nezávislá na hospodářských výsledcích společnosti, tak i odměn na těchto výsledcích závislých, valnou hromadou rozhodováno nebylo. Takové rozhodnutí valná hromada nepřenesla ani na jiný orgán společnosti a neschválila rovněž výši odměny stěžovatele. Ujednání o výši odměny uvedené v mandátní smlouvě neschválené valnou hromadou společnosti nezpůsobilo její neplatnost, ale jen její neúčinnost, proto na daný případ nelze vztáhnout ustanovení §268 obch. zák. o odpovědnosti za škodu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2009 č. j. 14 Cmo 416/2008-286 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a změnil ho ohledně výroku II o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který byl vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 8. 2011 č. j. 29 Cdo 2733/2010-320 tak, že dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Stěžovatel v dovolání formuloval čtyři otázky, které považoval za zásadně právně významné a v jejichž řešení odvolacím soudem spatřoval nesprávné právní posouzení věci. Dovolací soud znovu zopakoval svůj právní názor, vyjádřený v již zmiňovaném zrušujícím rozhodnutí, a doplnil, že založit právo na poskytnutí vymáhaného plnění by mohlo i rozhodnutí valné hromady, které by vyjádřilo svůj souhlas se smluvně sjednanou odměnou člena představenstva až následně (což se však v tomto případě nestalo). Dovolací soud zdůraznil, že důvodem, proč neúčinný právní úkon nevyvolává zamýšlené právní účinky, je absence další právní skutečnosti požadované zákonem - v projednávané věci rozhodnutí valné hromady vyžadované v zájmu ochrany společnosti. Podle názoru dovolacího soudu je nutné aplikovat ustanovení §187 písm. g) obch. zák. na všechna ujednání upravující odměňování člena představenstva bez ohledu na skutečnost, jestli tato osoba byla v době sjednání těchto ujednání členem představenstva nebo byla v jiném vztahu ke společnosti, či jestli v době poskytování odměny členem představenstva být přestala.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv, chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Provádět příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, včetně ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž naplnění má nesprávný výklad a aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Je tomu tak v případech, kdy výklad pomíjí možný jiný, ústavně konformní výklad, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v právní nauce a soudní praxi respektován, resp., jemuž chybí smysluplné odůvodnění a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Takového pochybení při výkladu podústavního práva se však obecné soudy v nyní posuzované věci nedopustily. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že se věcí stěžovatele pečlivě zabývaly a podrobně a srozumitelně vysvětlily, proč nebyly dány podmínky pro vznik odpovědnosti žalované banky za údajnou škodu, i z jakého důvodu nebyl stěžovatel úspěšný se svou žalobou na zaplacení požadované částky včetně příslušenství z titulu mandátní smlouvy o výkonu funkce člena představenstva. Ústavní soud shledal obecnými soudy učiněné právní závěry (respektující závazný právní názor dovolacího soudu) za ústavně souladné a v tomto ohledu postačí pro stručnost na odůvodnění jejich rozhodnutí pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné jejich argumentaci znovu opakovat.
Ústavní soud neshledal rozpor namítaných závěrů Nejvyššího soudu s jeho dřívější judikaturou, na kterou odkazoval stěžovatel. Výklad výše zmiňovaného zákonného ustanovení nelze zpochybnit ani poukazem na stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu, které se týkají případů s odlišnými skutkovými okolnostmi.
Dovolací soud se rovněž velmi jasně a srozumitelně vypořádal s dovolací námitkou stěžovatele, která se týká údajné vady řízení spočívající v zastoupení žalované banky zástupcem na základě plné moci. K této otázce lze odkázat na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, které Ústavní soud neshledal ústavně nesouladným.
Ke stěžovatelem zmíněné nerovnosti subjektů se Ústavní soud vyslovil již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3877/12, přičemž uvedl, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, a tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno stejné právo. V tomto ohledu Ústavní soud uvedl podmínky, které by musely být naplněny, aby došlo k porušení principu rovnosti, jehož intenzita porušení by pak mohla svědčit i o porušení jiného základního práva. Porušení rovnosti, která by svou intenzitou mohla dosáhnout porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména práva na spravedlivý proces, však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu