ECLI:CZ:US:2013:3.US.3337.12.1
sp. zn. III. ÚS 3337/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jany Plíhalové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, AK se sídlem Brně, Anenská 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012 č. j. 44 Co 220/2010-90, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 28. 8. 2012 se Jana Plíhalová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozsudkem vydaným v řízení o zaplacení částky 1.075.000,- Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), byla porušena základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tento rozsudek zrušil.
Stěžovatelka upřesnila, že ústavní stížností napadá pouze ty části rozsudku odvolacího soudu, proti nimž není přípustné dovolání, a to "o odškodnění majetkové újmy odpovídající nákladům řízení o stížnosti podané k ESLP (16.050,- Kč), majetkové újmy odpovídající nákladům řízení o povinném předsoudním uplatnění nároku u MS ČR (25.840,- Kč) a náhradě nákladů odškodňovacího řízení samého."
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušit ustanovení §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu, jež zní
"§31
(4) Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu."
Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud uložil účastníku řízení nahradit náklady tohoto řízení k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala podle zákona o odpovědnosti za škodu odškodnění v částce 982 110,- Kč za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 44 C 176/98, v částce 16 050,- Kč za jí vynaložené náklady na řízení před Evropským soudem pro lidská práva a v částce 25 840,- Kč na předběžné uplatnění nároku u žalovaného.
Dne 19. 3. 2010 nalézací soud uložil žalovanému České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení před nalézacím soudem částku 106 500,- Kč (výrok I), a zamítl žalobu v té části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 875 610,- Kč, úroku z prodlení, jakož i zaplacení částek 16 050,- Kč a 25 840,- Kč s příslušenstvím (výroky II, III a IV); žalovanému dále uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 29 825,- Kč v téže lhůtě k rukám advokáta.
Dne 13. 6. 2012 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudek nalézacího soudu v napadených výrocích I, II a III potvrdil (výrok I), ve výroku IV změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit ve stanovené lhůtě žalobkyni částku 37 300,- s příslušenstvím, jinak tento výrok potvrdil (výrok II), a rozhodl, že žalovaný je povinen ve stanovené lhůtě zaplatit žalobkyni k rukám advokáta na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 930,- Kč (výrok III).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena její základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, a že v souvislosti s tím byla poškozena i materiálně, neboť bylo zasaženo do jejího "základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku" garantovaného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým obecné soudy posoudily oprávněnost jí uplatněné částky 16 050,- Kč, která jí vznikla vynaložením nákladů na právní zastoupení v řízení o stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva č. 23910/04, jež skončilo bez věcného vyřízení s poukazem na novelu zákona o náhradě škody provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. Poukázala na rozsudek dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1277/2009 a vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud toto rozhodnutí nerespektoval, aniž by dostatečně vysvětlil důvody svého postupu.
Stěžovatelka dále nesouhlasila se způsobem, jakým obecné soudy posoudily oprávněnost částky 25 840,- Kč vynaložené na uplatnění nároku u žalovaného podle zákona o odpovědnosti za škodu. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) a usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 3. 4. 2007, a tvrdila, že z důvodů v těchto rozhodnutích uvedených, je i tato část rozhodnutí odvolacího soudu projevem nepřípustné svévole, navíc vycházející z ústavně nesouladné normy.
Stěžovatelka namítla protiústavnost náhradově nákladového výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu a tvrdila, že je rozporný s usnesením ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09. Odvolacímu soudu dále vytkla, že svévolně a v rozporu s usnesením ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11 vycházel při stanovení náhrady nákladů řízení z nesprávně vypočtené částky "poskytující akorát obraz její úspěšnosti."
Návrh na zrušení části zákona o odpovědnosti za škodu stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, což plyne z jí citovaných nálezů Ústavního soudu, jimiž Ústavní soud fakticky popřel ústavnost tohoto ustanovení. Opačné argumenty obsažené v usnesení ze dne 10. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1619/09 stěžovatelka označila za nesprávné a nepřesvědčivé.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že ústavní stížnost opakuje argumenty stěžovatelkou již uplatněné v odvolání, s nimiž se odvolací soud dostatečně vyrovnal v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí.
Jak plyne z ústavní stížnosti, tvrzenou "nespravedlivost" napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení stěžovatelka spatřovala především v nesprávném právním posouzení oprávněnosti jí uplatněné částky 16 050,- Kč (náklady na právní zastoupení v řízení o stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva), oprávněnosti částky 25 840,- Kč (vynaložené na uplatnění nároku u žalovaného podle zákona o odpovědnosti za škodu) a náhradově nákladového výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu.
K tvrzení stěžovatelky o nesprávném právním posouzení její civilní věci Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy konkrétně nic neuvádí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud opakovaně uvádí, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky bylo tvrzení, že náhrada nákladů řízení, která jí byla přiznána, neodpovídala výši žalované částky. Ústavní soud v tomto směru plně akceptuje názor nalézacího soudu zmíněný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu na str. 12, tedy že "rozumem a spravedlností ovládané vypořádání nákladů mezi účastníky má navrch vůči iracionálnímu dogmatu, že východiskem - právě ve věcech rozhodování s uplatněním volné úvahy soudu - je ... absolutně cokoli, co přijde žalujícímu na um uplatnit."
Z uvedených důvodů se Ústavní soud nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelky o porušení základního páva na spravedlivý proces.
Stejně tak Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak tvrzeného porušení základního práva "na legitimní očekávání ochrany majetku" garantovaného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V této souvislosti připomíná, že citovaný článek Úmluvy, obdobně jako čl. 11 odst. 1 Listiny, stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatelky.
Jinak řečeno, uvedenými články Úmluvy a Listiny není chráněno jakékoliv právo na nabytí majetku, neboť ústavně chráněn je majetek sám; za určitých okolností může být tímto majetkem i pohledávka, pokud je dostatečně určitá a existuje velká pravděpodobnost (vyplývající např. z ustálené judikatury, též označovaná jako "legitimní očekávání"), že bude obecnými soudy přiznána.
V projednávaném případě stěžovatelka nemohla oprávněně tvrdit, že měla majetek v podobě legitimního očekávání, neboť o nákladech řízení bylo rozhodnuto až nalézacím resp. odvolacím soudem.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že odvolací soud ve vztahu ke stěžovatelce postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání jeho rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovatelce možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Ústavní soud neshledal ani jakékoliv relevantní důvody odchylovat se od názoru vysloveného v usnesení ze dne 10. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1619/09, a z toho důvodu s ústavní stížností spojený návrh stěžovatelky na zrušení citovaného ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu shledal zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neumožnil.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu