ECLI:CZ:US:2013:3.US.3361.12.1
sp. zn. III. ÚS 3361/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Emila Štulíře, zastoupeného Mgr. Kateřinou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U 1. Baterie 9, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 5. 2012 č. j. 12P 18/2012-81, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012 č. j. 19 Co 271/2012-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným usnesením zamítl Obvodní soud pro Prahu 6 návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým se "nezl. Alexandra Michaela Štulířová po dobu nemoci ponechává v péči otce, a matce se nařizuje, aby se zdržela jednání ohrožujícího zdraví nezletilé", neboť podle soudu stěžovatel "neosvědčil" žádný z předpokladů pro nařízení předběžného opatření, zakotvených v ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř.
Též ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že nezletilá byla předchozím předběžným opatřením (z 19. 3. 2012) "odevzdána" do výchovy matky a zatímním způsobem byl upraven i styk se stěžovatelem, čímž byla "v nezbytné míře" upravena práva a povinnosti obou rodičů k dítěti v otázce jeho výchovy; (nynější) požadavek na vydání předběžného opatření je tudíž s tímto zatímním uspořádáním poměrů "v rozporu". S odkazem na odůvodnění usnesení tohoto soudu ze dne 24. 7. 2012 (pozn.: zde č. j. 19 Co 270/2012-184) odvolací soud neshledal důvodnými ani procesní námitky stěžovatele ohledně místní nepříslušnosti obvodního soudu či nedostatečného zastoupení nezletilé v řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 Ústavy České republiky, jakož i jeho práva na spravedlivý proces a zákonného soudce dle čl. 36 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S obsáhlým zdůvodněním namítá především nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 projednávat věc výchovy a výživy nezletilé a tím i rozhodovat o předběžném opatření; současně tvrdí, že ač včas odvolacímu soudu sdělil, že Obvodní soud v Praze 6 vyslovil (usnesením ze dne 20. 7. 2012) svoji místní nepříslušnost, odvolací soud se touto skutečností nezabýval. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel i "v přidělení věci sp. zn. 12 P 18/2012 do senátu 39P a Nc" samosoudkyni Evě Pořízové, jestliže příslušný rozvrh práce byl podle něj aplikován způsobem "nesouladným s ústavním pořádkem ČR", a dále v "nezákonnosti zápisu věci vedené pod sp. zn. 19 Co 283/2012 do senátu 19 Co Městského soudu v Praze", jakož i "v nesprávném obsazení senátu 19 Co ... JUDr. Evou Škultétyovou". Stěžovatel dále namítá, že se obvodní soud při svém rozhodování uchýlil k "nepřípustně extenzivnímu" výkladu právního institutu předběžného opatření, a soudu vytýká též nesprávnost skutkových zjištění a z nich dovozených skutkových závěrů, což odůvodňuje tím, že soud sice provedl všechny potřebné důkazy, avšak hodnotil je způsobem odporujícím zákonným požadavkům §132 a násl. o. s. ř., a ochrany jeho práv, jakož i práv nezletilé, se mu nedostalo ani v řízení před odvolacím soudem.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a současně Obvodnímu soudu v Praze 6 přikázal, aby "věc stěžovatele vedenou pod sp. zn. 12 P 18/2012, přidělil ... zákonnému soudci, který bude určen na základě rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6, souladným se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).
Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
Ke shodným námitkám stěžovatele týkajících se nedostatku podmínky řízení spočívající v nedostatku místní příslušnosti soudu, jakož i porušení práva na zákonného soudce v řízení ve věci péče o nezletilou Alexandru Michaelu Štulířovou, se opakovaně vyjádřil Ústavní soud již dříve, jmenovitě v rozhodnutích ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 3874/12 a ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 3360/12, a neshledal je důvodnými, resp. v postupu soudů neshledal takové ústavněprávní deficity, jež by vedly k stěžovatelem požadovanému zásahu.
Jelikož ani v této věci neshledal Ústavní soud důvody, pro které by se měl od závěrů, vyslovených ve výše označených rozhodnutích jakkoliv odchýlit, nelze než i nyní stěžovatelovy námitky hodnotit jako neopodstatněné; na podrobné odůvodnění těchto rozhodnutí se přitom v úplnosti odkazuje.
V této souvislosti Ústavní soud již jen poznamenává, že stěžovatel sám není ve svých úvahách o nedostatku místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 konzistentní, navrhuje-li současně v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud věc "přidělil ... zákonnému soudci, který bude určen na základě rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6...", jehož místní příslušnost na druhé straně ve stížnosti popírá.
Ohledně deficitu spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) Ústavní soud opakovaně judikuje, že tento se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla stěžovatelova stížnost též posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999; N 158/16 SbNU 171 a sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001; N 178/24 SbNU 327) dal najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)".
Záruky spravedlivého procesu se vztahují i na i na dílčí část soudního řízení, ve které obecné soudy rozhodují o návrhu na nařízení předběžného opatření, a proto i zde Ústavní soud především zkoumá, zda byla respektována zásada rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/11 ze dne 7. 6. 2011; N 109/61 SbNU 617), zda rozhodnutí není projevem svévole (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98; N 158/16 SbNU 171) a zda je řádně odůvodněno (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08; N 12/52 SbNU 121).
Kromě řečeného rovněž platí, že předpokladem úspěchu návrhu na vydání předběžného opatření je též úsudek, že ve věci uplatněný nárok není zjevně neopodstatněný.
V nyní posuzované věci je významné, že oba soudy ve svých rozhodnutích řádně osvětlily, z jakých důvodů návrhu na nařízení předběžného opatření nevyhověly, a jejich odůvodnění jsou srozumitelná, mají racionální základnu a lze je zastávat; o ústavněprávně relevantní exces či svévoli ve smyslu vyloženém výše proto nejde. Rozhodný závěr, že důvody pro nařízení předběžného opatření ve smyslu §102 o. s. ř. ve spojení s §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dány nebyly, tudíž z těchto hledisek obstojí.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou; je zjevné, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
S ohledem na tento výsledek řízení není podklad ani k stěžovatelem navrženému rozhodnutí o nákladech řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a zvláštního výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu