ECLI:CZ:US:2013:3.US.3387.12.1
sp. zn. III. ÚS 3387/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti společnosti Mladá fronta a. s., se sídlem Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 - Modřany, právně zastoupené JUDr. Karlem Čermákem jr., PhD., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15/735, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 Cdo 4948/2010-1074, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a společnosti MAFRA, a. s. se sídlem Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, právně zastoupené JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu bylo dne 3. 9. 2012 doručeno podání, v němž stěžovatelka svou včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu a domáhá se jeho zrušení. Argumentace stěžovatelky byla doplněna podáním, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno 25. 3. 2013.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím mělo být zasaženo do jejích základních práv ve smyslu článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 31. 3. 2004 podala společnost MAFRA a. s. (dále jen "vedlejší účastnice", příp. "žalobkyně") proti stěžovatelce žalobu na ochranu proti nekalému soutěžnímu jednání, jejímž základem bylo údajné neoprávněné užívání označení "mladá fronta", resp. "mf", ke kterému mělo docházet při vydávání týdeníku s názvem "MF PLUS", resp. "MLADÁ FRONTA PLUS". Předmětná žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2008 č. j. 15 Cm 75/2004-768. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, jenž napadené prvoinstanční rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, přičemž stěžovatelce uložil povinnost zdržet se užívání slovního spojení "MLADÁ FRONTA" i zkratky "MF" v názvu jím vydávaného periodika. Stěžovatelka rozhodnutí vrchního soudu napadla dovoláním k Nejvyššímu soudu, jenž se v plném rozsahu ztotožnil s názorem soudu odvolacího a dovolání stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 Cdo 4948/2010-1074, napadeným ústavní stížností.
Jak je uvedeno v odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatelka opakovaně vyzývala obecné soudy k tomu, aby v rámci předmětného řízení předložily předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství (resp. Evropskému soudnímu dvoru), na jejichž základě by bylo rozhodnuto o výkladu a aplikaci ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, jenž byl přijat implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/95/ES ze dne 22. 10. 2008. Podle názoru stěžovatelky představoval výklad ustanovení známkového práva společně s posouzením samotného vztahu mezi právem ochranných známek a právem nekalé soutěže základní předpoklad pro rozhodnutí soudů v dané věci. Stěžovatelka proto namítá, že nepředložením předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru bylo zasaženo do jejího práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny a zároveň do jejího práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka pak zvláště upozorňuje na to, že Nejvyšší soud opomněl přesvědčivě odůvodnit, proč stěžovatelkou předložené otázky nejsou pro rozhodnutí v dané věci relevantní, a není tedy třeba je Evropskému soudnímu dvoru předkládat.
Zásah do svých základních práv stěžovatelka dále spatřuje v tom, že se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s některými jejími tvrzeními a neposkytly dostatečné odůvodnění pro jejich negaci. V této souvislosti stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že označení "Mladá fronta" nepřetržitě užívá již od roku 1945, a svědčí jí tedy faktická priorita práv k označení "mladá fronta" a jeho zkratce "mf". Existencí starších materiálních práv stěžovatelky se však údajně Nejvyšší soud vůbec nezabýval a spokojil se s konstatováním, že žalobci je nutné přiznat právní ochranu poskytovanou právem nekalé soutěže navzdory existenci těchto starších práv, neboť stěžovatelka je začala užívat v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka dále namítá, že se soudy vyšších stupňů vůbec nezabývaly otázkou příznačnosti označení "Mladá fronta" pro stěžovatelku, přestože právě příznačnost tohoto názvu v očích spotřebitelů představovala klíčový prvek skutkových zjištění, bez něhož nebylo možné v dané věci spravedlivě rozhodnout.
V řízení před obecnými soudy stěžovatelka zdůvodňovala oprávněnost svého jednání mimo jiné ustanovením §12 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, z nějž dovozovala, že žalobkyně nebyla oprávněna bránit stěžovatelce v užívání jejích zapsaných ochranných známek, a to ani v případě, že by jí náležela starší známková práva. Žalobkyně by totiž tato práva pozbyla strpěním užívání ochranných známek ze strany stěžovatelky po dobu pěti let, následkem čehož by již nebyla oprávněna proti takovémuto užívání nic namítat. Jak se domnívá stěžovatelka, obecné soudy se touto otázkou nezabývaly dostatečně, jestliže bez dalšího došly k závěru, že známkoprávní úprava není pro řešení daného sporu vůbec relevantní.
Absenci odůvodnění stran některých svých tvrzení spatřuje stěžovatelka konečně i v té skutečnosti, že se Vrchní soud v Praze, ani Nejvyšší soud nevypořádaly s tvrzením o nekalosoutěžním chování žalobkyně, jenž si již od počátku vydávání deníku "Mladá fronta DNES" musela být vědoma toho, že označení "Mladá fronta" je již dlouhodobě po právu užíváno jiným subjektem, pro nějž se toto označení stalo příznačným. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vyslovila domněnku, že to byla naopak žalobkyně, kdo se u spotřebitelů zcela záměrně snažil vzbudit dojem, že je, co se týče vydávání deníku "Mladá fronta DNES", pokračovatelkou společnosti stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce.
Stěžovatelka se domnívá, že právní posouzení předmětné věci Nejvyšším soudem, stejně jako soudem odvolacím, bylo v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka poukazuje na jí navržené a soudy provedené důkazy (zejména pak propagační a vnitropodnikové materiály stěžovatelky či průzkumy veřejného mínění), které dokládají, že označení "Mladá fronta" se pro ni stalo v důsledku dlouhodobého konzistentního užívání příznačným, neboť spotřebitelé si toto označení spojují právě a pouze s ní, přičemž deník žalobkyně dokonce považují za produkt stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že na žalobkyni nebylo nikdy převedeno právo používat uvedené označení, a to ani uzavřením hospodářských smluv mezi právními předchůdci stěžovatelky a žalobkyně, má stěžovatelka zato, že je to naopak žalobkyně, kdo se vydáváním svého periodika dopouští nekalosoutěžního jednání. Stěžovatelka pak spatřuje extrémní rozpor mezi výše uvedenými skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, jenž vyslovil názor, že jediným oprávněným uživatelem označení "Mladá fronta" je výhradně a pouze žalobkyně. Z rozhodnutí obecných soudů není zřejmé, jakým způsobem se soudy s existencí výše uvedených důkazních prostředků vypořádaly a zda je vůbec vzaly v úvahu. Tyto soudy tak podle názoru stěžovatelky zcela pominuly důkazy klíčové pro rozhodnutí ve věci, přičemž nepodaly žádné vysvětlení, z jakých důvodů tyto důkazy považovaly za nepřípustné či irelevantní.
Soudy se podle mínění stěžovatelky navíc dopustily svévolného postupu při interpretaci klíčových právních předpisů, když v otázce výkladu pojmu "dobré mravy soutěže" přijaly interpretaci zcela nečekanou a nepředvídatelnou, která postrádala oporu v provedeném dokazování či skutkových tvrzeních, přičemž se opomněly vypořádat s podstatnými částmi argumentace stěžovatelky, týkajícími se výkladu tohoto neurčitého pojmu. Mimoto se soudy měly zabývat otázkou vztahu právní úpravy nekalé soutěže a právní úpravy ochranných známek, neboť interpretace jejich vzájemného vztahu byla v předmětné věci otázkou naprosto klíčovou. Odmítnutí aplikace známkoprávní úpravy s odůvodněním, že žalobkyně uplatňuje pouze nároky z nekalé soutěže, by podle názoru stěžovatelky vedlo k absolutní negaci jejích práv plynoucích ze zápisů jejích ochranných známek.
V doplněném podání ze dne 25. 3. 2013 poukazuje stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, v němž spatřuje podporu pro správnost své argumentace.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že postupem Nejvyššího soudu České republiky bylo zasaženo i do dalších jejích základních práv, zejména do práva na majetek ve smyslu článku 11 Listiny a práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu článku 26 odst. 1 Listiny.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 75/2004.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ke kasačnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů může Ústavní soud z podnětu individuální ústavní stížnosti přistoupit pouze tehdy, došlo-li postupem obecného soudu k zásahu do základních práv stěžovatele chráněných normami ústavního práva, zejména pak práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 2777/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).
Co se týče stěžovatelčiny námitky proti nepředložení předběžné otázky, Ústavní soud uvádí následující: Povinnost soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá z článku 267 Smlouvy o Evropské unii (bývalý článek 234 Smlouvy o ES). Podle tohoto ustanovení má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv a platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Komunitární právo, a tedy i problematika předkládání předběžné otázky, náleží svou povahou k právu podústavnímu, nicméně její nepředložení v rozporu s tímto právem může za určitých okolností přivodit porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, o porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, jestliže český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku ESD svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08).
Ústavní soud uvádí, že za projev svévole považuje i takový postup soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, jenž zcela opomene uvážit, zda by měla být vznesena předběžná otázku k Evropskému soudnímu dvoru a její nepoložení řádně neodůvodní, včetně posouzení možných výjimek z této povinnosti. Pouhý názor soudu, že výklad daného problému považuje za zřejmý, nelze za řádné odůvodnění považovat; zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názoru soudu oponováno účastníkem řízení. Nedostatečné je rovněž takové odůvodnění, jež řádně neosvětlí, jak a proč zvolené řešení vyhovuje účelu komunitární právní normy.
Mezi jednu z výše uvedených výjimek z povinnosti předložit předběžnou otázku, vyplývajících z rozhodnutí Evropského soudního dvoru v případu 283/8 CILFIT (1982), patří i ta skutečnost, že otázka komunitárního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu. Obecné soudy, od soudu prvního stupně až po soud Nejvyšší, se shodly na tom, že otázky, na něž stěžovatelka poukazuje, spadají právě pod tuto výjimku. Svůj názor odůvodnily tím, že závěry o důvodnosti žaloby jsou založeny na právní úpravě ochrany proti nekalé soutěži, zatímco stěžovatelka se domáhá zodpovězení otázek týkajících se právní úpravy ochranných známek. Ústavní soud neshledává důvody rozporovat úsudek vyslovený obecnými soudy, podle nějž je právní úprava nekalé soutěže s právní úpravou ochranných známek ve vztahu vzájemné komplementarity, a každou z nich je proto třeba posuzovat samostatně jako právní úpravy stejné právní síly. Z tohoto předpokladu pak jasně vyplývá, že otázky komunitárního práva navrhované stěžovatelkou nebyly pro řešení daného případu relevantní, a jejich nepředložením proto nebylo zasaženo do stěžovatelčina práva na zákonného soudce.
Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatelky Ústavní soud opakovaně uvádí, že postup v občanském soudním řízení, spočívající ve zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci včetně výkladu jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů a cestou ústavní stížnosti nelze žádat nové hodnocení důkazního stavu, důvodnosti žaloby či obrany žalovaného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3068/12). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do této pravomoci pouze v případě jasného a hrubého excesu v rozhodovací činnosti obecných soudů, který by byl v rozporu se základními ústavními právy stěžovatele.
V tomto případě však Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní relevance. Právní závěry obecných soudů byly dostatečně odůvodněny a ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním nedosahují extrémního nesouladu. Odvolací soud i Nejvyšší soud přesvědčivě zdůvodnily, že jednáním proti dobrým mravům soutěže může být i užití starší ochranné známky. Vychází-li se z této argumentace, je zřejmé, že stejně jako využívání starší ochranné známky, tak i využívání starších materiálních práv k danému označení může zakládat jednání považované za nekalou soutěž v případě, že není v souladu s dobrými mravy soutěže. Obecné soudy vyslovily dostatečné argumenty pro to, aby mohlo být jednání stěžovatelky považováno za rozporné s dobrými mravy, navzdory starším materiálním právům stěžovatelky. Také další otázky namítané stěžovatelkou byly v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně i soudu odvolacího projednány dostatečně, a Ústavnímu soudu proto nezbývá, než na ně odkázat. Ani extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a některými právními závěry, ani svévoli při interpretaci právních pojmů Ústavní soud v tomto případě neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i z obsahu soudního spisu je zřejmé, že soudy rozhodující ve věci se celou věcí opakovaně velmi precizně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a z jakého důvodu se ve výsledku přiklonily na stranu žalobkyně.
Ústavní soud proto neshledal porušení základních práv stěžovatelky a byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu