ECLI:CZ:US:2013:3.US.3449.12.1
sp. zn. III. ÚS 3449/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti 1. Ireny Bandyové, 2. Josefa Polívky, 3. Heleny Makalové a 4. Ing. Karla Makala, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, K Brusce 124/6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. 13 C 42/2001 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 53 Co 77/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jejich občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů potvrdil shora rovněž označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž byl zamítnut jejich návrh na povolení obnovy řízení. Oba soudy - stručně řečeno - dospěly k závěru, že stěžovatelé se dovolávají průkazu skutečností, jež byly prvoinstančnímu soudu známy již v původním řízení, ke kterým již tehdy přihlížel a s nimiž se i vypořádal.
Stěžovatelé se obnovou řízení, a v ústavní stížnosti na svém stanovisku setrvávají, domáhali proto, že ze sdělení tajemníka stavebního úřadu při jednání dne 3. 11. 2010 a z dopisu z téhož dne vyplývá, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví inkriminovaný pozemek byl jiného charakteru, než který obecné soudy uvažovaly.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než dosud vydané rozhodnutí.
Právě to, resp. co je předmětem řízení o obnově, stěžovatelé přehlížejí, jestliže v ústavní stížnosti předkládají pouze námitky směřující k tvrzené nesprávnosti rozhodnutí vydaného v původním řízení (jehož výsledky navíc již byly předmětem kvazimeritorního přezkumu Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1613/10), nikoli však argumenty, jež by zpochybňovaly správnost - natožpak ústavnost - rozhodnutí o obnově řízení (jmenovitě z hlediska pro ni relevantních důvodů). Jinými slovy, stěžovatelé sice vznášejí relevantní námitky proti správnosti původního rozhodnutí, nepředkládají však žádnou oponenturu vůči odůvodněním napadených rozhodnutí, jejichž těžiště spočívá v závěru, že stěžovateli dovolávané důkazy nenesou znaky nových důkazů, jež jsou způsobilé vést efektivně k povolení obnovy řízení.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
ředseda senátu