ECLI:CZ:US:2013:3.US.3461.12.2
sp. zn. III. ÚS 3461/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2012 č. j. 6 A 288/2011-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ke zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění k nákladovému výroku uvedl, že postupoval dle §60 odst. 3, věty první, s. ř. s., neboť podmínky užití věty druhé tohoto ustanovení nebyly splněny; neplatí, že žaloba byla důvodná (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ans 26/2010), resp. stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky ochrany před nečinností ve správním řízení, jež mu byly k dispozici.
V ústavní stížnosti, jež obsahově směřuje výlučně proti nákladovému výroku, stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ans 8/2009, které podmínku vyčerpání prostředků ochrany ve správním řízení řeší jinak. Tvrdí též, že rozhodnutí je též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť městský soud se nedostatečně vypořádal s jeho vyjádřeními, jež činil k této otázce v reakci na podání žalovaného.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jen proto, že jiné opravné instance není.
V dané věci je pak určující, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou; přehlédnutelné ostatně není, že ani v rovině podústavní nelze mít k vyjádřené argumentaci soudu rozhodné výhrady, jestliže je konformní s právním názorem, vyjádřeným Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 1 Ans 3/2011, podle nějž je nezbytnou podmínkou podání žaloby dle §79 s. ř. s. vyčerpání procesních prostředků, které jsou k ochraně proti nečinnosti k dispozici ve správním řízení, a to i v případě, jestliže nečinným správním orgánem je ministerstvo, jehož nadřízeným orgánem je ve smyslu §178 odst. 2 správního řádu příslušný ministr.
Rozsah, v jakém městský soud svůj nákladový výrok odůvodnil, lze (i ve vztahu k podaným vyjádřením stěžovatele) považovat za adekvátní.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Co do náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, o níž stěžovatel žádal, postačí odkázat na ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; tam zakotvené hledisko "výsledku řízení" mu zřejmě nesvědčí.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu