ECLI:CZ:US:2013:3.US.3474.11.1
sp. zn. III. ÚS 3474/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r. o., IČ: 27698785, se sídlem Strážní 7, 639 00 Brno, právně zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou AK se sídlem Ponávka 2, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č. j. 8 A 131/2010-218, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) NESEHNUTÍ Brno, o. s., se sídlem tř. Kpt. Jaroše 18, 600 00 Brno, 2) MUDr. Františka Pešla, 3) Mgr. Věry Pešlové, 4) Doc. RNDr. Milana Bartoše, Ph.D., 5) RNDr. Ladislavy Bartošové, 6) Františka Novotného, 7) Mgr. Libuše Novotné, 8) Radka Veselého, 9) Jany Veselé, 10) Radima Blatného, 11) Ing. Jana Vitoucha, 12) Ivany Vitouchové, 13) Ing. arch. Milana Teigisera, autorizovaného inspektora, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. listopadu 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č. j. 8 A 131/2010-218, a to pro porušení článku 11, článku 26 odst. 1, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné uvádí, že k závěru o tom, že je legitimována k podání ústavní stížnosti, dospěla na základě svého oprávnění podílet se na řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení Městského soudu v Praze, jako osoba zúčastněná na něm ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 150/2002, Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), které mimo jiné stanoví, že osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je nejen stavebníkem stavby realizované na základě certifikátu autorizovaného inspektora, který byl napaden žalobou o jeho neplatnost, přičemž právě v tomto řízení bylo vydáno napadené usnesení, ale také jejím výlučným vlastníkem, je dle stěžovatelky nepochybné, že podmínky dle výše citovaného ustanovení §34 odst. 1 s. ř. s. pro účastenství stěžovatelky na řízení z její strany od počátku soudního řízení založeny byly a jsou splněny. Stěžovatelka je toho názoru, že je závažným pochybením soudu, že se stěžovatelkou jako s osobou zúčastněnou na řízení nejednal a do řízení ji nepřibral. Nicméně dle stěžovatelky lze postavit najisto, že je osobou, která byla ve smyslu citovaného zákonného ustanovení přímo dotčena na svých právech a povinnostech.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 A 131/2010.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č. j. 8 A 131/2010-218 bylo rozhodnuto, že žalobě, kterou se vedlejší účastníci označení ad 1) až ad 12) jako žalobci domáhali zrušení certifikátu vydaného autorizovaným inspektorem Ing. arch. Milanem Teigiserem dne 23. března 2010 č. 711007, kterým bylo stvrzeno, že lze provést stavbu objektů "Brno - Ivanovice, Obchodní centrum - Hobby Market", se přiznává odkladný účinek. Uvedené usnesení neobsahovalo odůvodnění (ust. §55 odst. 4 s. ř. s.). Ing. arch. Milan Teigiser měl v řízení před Městským soudem v Praze postavení žalovaného, v řízení před Ústavním soudem je vedlejším účastníkem ad 13).
Rozhodnutí, kterým soud rozhoduje o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě, je rozhodnutím dočasným, a to bez ohledu na to, zda soud podanému návrhu vyhoví či nikoli (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Toto rozhodnutí je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Byl-li odkladný účinek přiznán, trvá pozastavení účinků napadeného rozhodnutí do skončení řízení před soudem, tedy do té doby, než řízení o žalobě bylo pravomocně skončeno, pokud soud ještě před uplynutím této doby své usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě podle ust. §73 odst. 4 s. ř. s. nezrušil.
Rovněž podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí o odkladném účinku žaloby rozhodnutím, které je podle své povahy dočasné. V usnesení ze dne 22. prosince 2004 č. j. 5 As 52/2004 - 172 (č. 507/2005 Sb. NSS), Nejvyšší správní soud vyslovil, že "přiznáním odkladného účinku žalobě se pozastavují účinky napadeného rozhodnutí správního orgánu do skončení řízení před soudem (§73 odst. 3 s. ř. s.). V tomto smyslu jde o stejný důsledek, který s sebou přináší aplikace §38 odst. 4 s. ř. s., o předběžném opatření, jež zaniká nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo vykonatelným. Obdobně i toto usnesení lze i bez návrhu zrušit (§73 odst. 4 s. ř. s.), ukáže-li se v průběhu řízení, že pro jeho přiznání nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly. Rozhodnutí o odkladném účinku žaloby jako procesní institut je zcela nepochybně svou povahou rozhodnutím dočasným, neboť má pouze omezené trvání; není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Soudní řád správní celé ustanovení §104 koncipuje natolik jednoznačně, aby nevznikaly žádné pochybnosti o jeho správné aplikaci; kasační stížnost považuje za nepřípustnou ve věcech volebních, ve věcech týkajících se nákladů řízení, důvodů rozhodnutí, opětovného rozhodnutí soudu prvého stupně, vedení řízení, rozhodnutí povahy dočasné a konečně absence důvodů uvedených v §103 s. ř. s. a důvodů prve neuplatněných. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že zákonodárce neposkytuje prostor pro další konkretizaci dle zvláštních okolností případu, když z hlediska právní teorie i soudní praxe je zcela zřejmé, co se míní vedením řízení i rozhodnutím dočasné povahy. Dočasnou povahu má i rozhodnutí, jímž byl - jako v případě stěžovatele - návrh na přiznání odkladného účinku žalobě zamítnut. Zamítavé rozhodnutí totiž nijak nepředjímá postup soudu při rozhodování o věci samé (srov. např. NSS 1 Ans 23/2003)."
Z vyžádaného spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 A 131/2010 Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012 č. j. 8 A 131/2010-364 byla žaloba žalobců odmítnuta. Městský soud v Praze s odkazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 6. září 2012 č. j. Konf 25/2012-9 konstatoval, že autorizovaný inspektor není správním orgánem a jím vydaný certifikát není rozhodnutím správního orgánu (§67 správního řádu, §65 s. ř. s.), ale plněním ze soukromoprávní smlouvy. Pak ovšem nelze tento akt autorizovaného inspektora úspěšně napadnout žalobou podle ust. §65 a násl. s. ř. s. Za tohoto stavu věci vůbec není dána působnost a pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví, žalobu tak nelze projednat pro nedostatek podmínek řízení, a soudu proto nezbylo, než ji odmítnout podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pro úplnost Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že zvláštní senát se ve svém rozhodnutí ze dne 6. září 2012 č. j. Konf 25/2012-9 zabýval i otázkou obrany proti vzniku práva stavby, opírajícímu se o certifikát vydaný bez splnění zákonných podmínek. Zvláštní senát dospěl k závěru, že všechny osoby (např. opomenutí sousedé coby osoby, které by byly účastníky, kdyby se vedlo stavební řízení), které by mohly být dotčeny vznikem práva stavby na základě oznámení doprovázeného certifikátem, mohou využít postupu podle ust. §142 správního řádu. Toto ustanovení upravuje zvláštní řízení o určení právního vztahu.
Uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 č. j. 8 A 131/2010-364 napadli vedlejší účastníci ad 1) - ad 5) kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. prosince 2012 č. j. 9 As 147/2012-66 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že kasační stížnosti nepřisvědčil, neboť si cítí být vázán rozhodnutím zvláštního senátu ze dne 6. září 2012 č. j. Konf 25/2012-9.
Ústavní soud konstatuje, že je to ex lege (primárně) právě Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených zákonem (§12 odst. 1 s. ř. s.).
Základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.
Za dané situace, kdy certifikát autorizovaného inspektora nebylo možné úspěšně napadnout žalobou podle ust. §65 a násl. s. ř. s., neboť zde není dána působnost a pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví (žalobu nebylo možné pro nedostatek podmínek řízení projednat) a žaloba tedy vůbec neměla být podána, přičemž napadené usnesení Městského soudu v Praze o přiznání odkladného účinku žalobě skončením řízení pozbylo účinnosti, nezbylo Ústavnímu soudu, než podanou ústavní stížnost, směřující proti usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě, posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu