ECLI:CZ:US:2013:3.US.3499.12.1
sp. zn. III. ÚS 3499/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Fialy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. března 2012 č. j. 17 C 7/2012-15 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2012 č. j. 32 Co 232/2012-35, spojené s návrhem na zrušení čl. II. zákona č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel - s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] - domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Dále pak stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud zrušil čl. II zákona č. 84/2012 Sb., neboť jej považuje za retroaktivní ustanovení novelizující zákon o rodině.
Stěžovatel podal u obecného soudu žalobu na popření otcovství vedenou Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 17 C 7/2012. Okresní soud vyzval dne 16. 3. 2012 účastníky řízení k případnému podání námitek proti nařízení znaleckého posudku a jmenování RNDr. Milady Loudové, CSc., znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví genetika. Následně prvoinstanční soud toto usnesení zrušil svým usnesením ze dne 27. 3. 2012. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém se zabýval právní úpravou lhůty k popření otcovství a v němž navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a v řízení o popření otcovství pokračoval. Odvolací soud nicméně odvolání stěžovatele odmítl s argumentací, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je pouze usnesením upravujícím vedení řízení, takže proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné, přestože byl soudem prvního stupně nesprávně poučen. Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je- -li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší zásadně podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před odvolacím soudem. Primárně namítá, že podal žalobu na určení otcovství v době, kdy popěrná lhůta v zákoně stanovena nebyla, a to z důvodu nálezu Ústavního soudu, který ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině zrušil. Dále pak má za to, že přechodná ustanovení zákona č. 84/2012 Sb. jsou retroaktivní a že porušují základní principy právního státu. Stěžovatel nicméně zcela pomíjí skutečnost, že napadaná rozhodnutí v žádném případě neaplikují ustanovení zákona o rodině regulující popěrnou lhůtu k určení otcovství ani přechodná ustanovení zákona č. 84/2012 Sb. Nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že napadaná usnesení pouze upravují vedení řízení, a proto je nutné výše uvedené námitky stěžovatele považovat za bezpředmětné. Samotné nesprávné poučení soudu prvního stupně o možnosti podat odvolání proti rozhodnutí upravujícímu vedení řízení nemůže mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Domáhá-li se pak stěžovatel zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, ústavní stížnost žádné námitky proti závěru o nepřípustnosti stěžovatelem podaného odvolání, vycházejícímu z ustanovení §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neobsahuje, a ani jinak není Ústavnímu soudu zřejmé, v jakém ohledu měl uvedený soud pochybit.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh stěžovatele na zrušení čl. II. zákona č. 84/2012 Sb. sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu