ECLI:CZ:US:2013:3.US.3500.13.1
sp. zn. III. ÚS 3500/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Libora Moješčíka, zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Svatoplukova 1209, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2013 č. j. 11 Co 432/2013-141 a výroku II usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 30. 11. 2012 č. j. 11 C 53/2011-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení ve věci žaloby podané a) stěžovatelem a b) Naděždou Moještíkovou proti žalované Markétě Drabinové o zřízení věcného břemene a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované 24 720 Kč, neboť procesně zavinili, že řízení muselo být zastaveno (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 904 Kč a "žalobkyně b) a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení"; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudu prvního stupně přisvědčil v tom, že žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení na právní zastoupení, neboť dne 19. 10. 2012 udělila plnou moc k zastupování Mgr. Evě Budínové, která (24. 10. 2012) podala soudu stručné vyjádření k žalobě, avšak toto právo jí náleží toliko ve vztahu ke stěžovateli, který vzal žalobu zpět až dne 22. 10. 2012, zatímco žalovaná b) tak učinila již dne 3. 5. 2012. Při stanovení výše nákladů řízení odvolací soud postupoval (oproti soudu prvního stupně) podle §11 odst. 1 písm. a), §9 odst. 3 písm. c), §7 bod 5 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátního tarifu"), s tím, že žalované přiznal náklady řízení spočívající v odměně za zastupování a v hotových výdajích za jeden úkon právní služby.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svých práv garantovaných v čl. 2 odst. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť mu napadenými rozhodnutími byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, které "ve skutečnosti nikdy nevznikly", když právní zástupkyně žalované "veškeré právní úkony činila až v okamžiku, kdy řízení bylo zastaveno, kdy neprobíhalo" a "protistrana neunesla důkazní břemeno o tom, že skutečně provedla úkony, za něž je ... možno žádat náhradu nákladů řízení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel, dovolávajíc se ochrany svých práv nemůže logicky v dané věci založit svoji kritiku rozhodnutí obecných soudů v jejich nákladových výrocích na jiném základě, než na současně dovolávaném porušení zásad tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, odvolací soud se jeho námitkami dostatečně zabýval (a větším rozsahu mu vyhověl) a vydané nákladové rozhodnutí srozumitelně odůvodnil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z těchto podmínek pro zásah Ústavního soudu však nesvědčí.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně existenci aplikační libovůle, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Je zjevné, že stěžovatel toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého práva a proti jejich názoru na právo žalované na náhradu nákladů řízení klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně relevantně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Nad tento rozhodný rámec se poznamenává, že odvolací soud přiznal žalované náhradu nákladů advokátního zastoupení jen za jeden úkon - převzetí zastoupení - k němuž došlo předtím, než stěžovatel vzal žalobu zpět, nikoli již za následné "podání soudu" [ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jež soudu došlo až poté.
Je namístě shrnout, že výše uvedené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou, pročež byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu