ECLI:CZ:US:2013:3.US.3502.11.1
sp. zn. III. ÚS 3502/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň - Bory, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. 7 To 2/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 4 Tdo 998/2011, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti Krajského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2, článkem 39 a článkem 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2010 sp. zn. 2 T 47/2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."). Trestného činu se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v ranních hodinách dne 21. 3. 2008 v průchodu domu čp. X v B., po předchozí hádce, v úmyslu usmrtit napadl poškozeného L. Ch. tak, že mu velkou intenzitou zasadil do hlavy, krku, hrudníku, břicha a obou horních končetin nezjištěným bodnořezným nástrojem celkem dvanáct bodnořezných a šest řezných ran, přičemž poškozený v důsledku úrazově krvácivého šoku při vícečetných bodnořezných poraněních krčních, hrudních a břišních orgánů na místě zemřel. Stěžovatel byl za tento čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným Z. Ch. a K. Ch. škodu ve výši 240.000,- Kč, každé poškozené jednotlivě.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl svým usnesením ze dne 22. 2. 2011 tak, že odvolání zamítl jako nedůvodné podle §256 trestního řádu. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto v záhlaví označeným usnesením ze dne 22. 9. 2011, neboť bylo podáno z jiného než zákonem vymezeného důvodu [§265b, §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti brojí proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, a odmítá se ztotožnit se skutkovými závěry, které soudy z těchto důkazů vyvodily. V prvé řadě stěžovatel zpochybňuje výpověď svědka Lavroněnka, který vypověděl, že se mu stěžovatel ve vazbě doznal ke spáchání předmětného trestného činu. Lavroněnkovo svědectví stěžovatel považuje za účelové, vedené snahou vylepšit si postavení ve věznici. Stěžovatel dále poukazuje na to, že svědek je osobou soudně trestanou, a tudíž nedůvěryhodnou. Žádný z dalších spoluvězňů navíc jeho výpověď nepotvrdil. V této souvislosti obhajoba navrhovala, aby soud vyžádal od příslušné věznice informaci o tom, kdy, kolikrát a v jakém složení navštívila Policie ČR svědka Lavroněnka. Zjištění této skutečnosti považoval stěžovatel za nutné z toho důvodu, že mohlo jít o účelově vyrobený důkaz. Obecné soudy nicméně tento důkaz neprovedly.
V následující části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel odmítá i další důkazy, na jejichž základě byla shledána jeho vina. Stěžovatel poukazuje na neúspěšnou rekognici ze strany svědkyně Novákové a odlišný odhad věku pachatele u svědkyň Richterové a Šmídové. Stěžovatel zároveň odkazuje na znalecký posudek, podle nějž je osobou klidné povahy, neschopné prudkého rozrušení, a není tedy možné, aby oběť zabil v prudké hádce, tak jak to předpokládá obžaloba. Jak se stěžovatel domnívá, neexistují žádné přímé důkazy vedoucí ke stěžovateli, a rozhodnutí obecných soudů je založeno pouze na výpovědi svědka Lavroněnka.
S ohledem na výše uvedené okolnosti se stěžovatel domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. K ústavní stížnosti se velmi obecně vyjádřil Nejvyšší soud, podle nějž "odlišný právní názor stěžovatele na výklad pozitivního práva, a z toho se odvíjející závěry", nemůže založit porušení základních práv stěžovatele. S ohledem na stručný a obecný charakter tohoto vyjádření považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.
Ústavní soud podobným způsobem vyzval k vyjádření i poškozené Z. a K. Ch., s poučením, že pro účast v řízení o ústavní stížnosti je nutné zastoupení advokátem na základě plné moci dle §31 zákona o Ústavním soudu. Poškozené zaslaly Ústavnímu soudu obsáhlé přípisy, k nimž však Ústavní soud pro nedostatek povinného zastoupení advokátem nemohl jakkoli přihlížet.
III.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Z uvedeného vyplývá, a konstantní judikatura Ústavního soudu to také potvrzuje, že postup v soudním řízení, zvláště pak zjišťování a hodnocení skutkového stavu, je oblastí, která spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do této pravomoci pouze v případě jasného a hrubého excesu v jejich rozhodovací činnosti, který by byl v rozporu se základními ústavními právy, zvláště pak právem na spravedlivý proces, tak jak vyplývá z hlavy páté Listiny. K posuzování rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud povolán až v tom okamžiku, kdy právní závěry obecných soudů dosáhnou extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (§2 odst. 6 a §125 trestního řádu). Podle zásady volného hodnocení důkazů obecné soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 ze dne 20. 6. 2007 a starší judikaturu tam citovanou).
Jak vyplývá z ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, musí obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti mají povinnost vypořádat se se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení, je však jen na jejich úvaze, zda navržené důkazy provedou či nikoliv, a to za předpokladu, že svoje rozhodnutí řádně odůvodní (srov. např. již nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 6, nález č. 131, str. 461).
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily výše uvedené zásady trestního řízení týkající se prováděného dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění.
Ústavní soud, podobně jako Nejvyšší soud, dospěl k závěru, že právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s jejich skutkovými zjištěními. Ačkoliv byla tato zjištění ve velké míře založena na výpovědi svědka Lavroněnka, nešlo o jediný důkaz svědčící o vině stěžovatele. Nalézací soud navíc velmi podrobně a logicky vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení tohoto důkazu řídil, a to zejména v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. V otázce věrohodnosti svědkyně Novákové nalézací soud sám uvedl, že její výpověď nelze hodnotit jako jednoznačně věrohodnou, uspokojivým způsobem však následně vysvětlil, proč je třeba vzít za prokázané, že stěžovatele poznala jako člověka, který se nacházel v blízkosti místa činu v době, kdy k němu mělo dojít. Ani další skutečnosti namítané stěžovatelem (tedy odlišný odhad věku pachatele ve výpovědi svědkyň Richterové a Šmídové a znalecké vyšetření osoby stěžovatele) nejsou způsobilé zpochybnit závěry, ke kterým obecné soudy dospěly na základě komplexního a zevrubného hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu.
V otázce neprovedení důkazu navrhovaného stěžovatelem (tedy zprávy z příslušné vazební věznice o tom, kdy, kolikrát a v jakém složení navštívila Policie ČR svědka Lavroněnka) Ústavní soud rovněž neshledal pochybení obecných soudů. V rozhodnutí obecných soudů byl tento postup řádně odůvodněn zejména s ohledem na to, že zjišťované skutečnosti, týkající se okolností vytěžování svědků v příslušné vazební věznici, byly již dostatečně potvrzeny výpověďmi dalších svědků.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu