ECLI:CZ:US:2013:3.US.3536.12.1
sp. zn. III. ÚS 3536/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Bc. D. H., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 321/2012-30 ze dne 4. 4. 2012, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, č. j. 14 To 120/2011-588 ze dne 20. 7. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 2 T 101/2010-550 ze dne 8. 12. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Písku byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších změn, a dále pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též "tr. zákoník"), jichž se měl dopustit skutky obsáhle zachycenými v rozsudku okresního soudu. Za ně byl stěžovatel odsouzen podle §329 odst. 1 trestního zákoníku s užitím §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností v souvislosti s pravomocí úřední osoby v trvání tří let.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání směřující do všech výroků. O něm následně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, výše citovaným usnesením tak, že podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") odvolání zamítl jako nedůvodné. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a 1) tr. ř., které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že skutek popsaný ve výrokové části nenaplňuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele (resp. zneužití pravomoci úřední osoby) ani jiného trestného činu, resp. není dle jeho přesvědčení ze skutku, tak, jak je popsán, patrné, zda by vůbec jeho pokyny (za předpokladu, že by byly uděleny) mohly způsobit jinému škodu nebo opatřit jemu nebo jinému neoprávněný prospěch. Skutek, jak byl soudem zjištěn, byl dle jeho názoru nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Namítl dále, že zmiňované přestupky ze strany třetích osob se neudály, o čemž prý svědčí již to, že po celou dobu řízení nebyly předloženy záznamy, které by spáchání přestupků potvrzovaly; v této souvislosti uvedl, že důkazy k prokázání těchto tvrzení navržené stěžovatelem byly bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění ze strany obecných soudů zamítnuty. Stěžovatel dále soudům vytýká, že výpovědi svědků vyslechnutých v tomto řízení nejsou objektivní a nezaujaté; naopak jedná se o podřízené stěžovatele, kteří nechovali ke stěžovateli dobré vztahy, což mělo být mj. z důvodu, že stěžovatel byl ke svým podřízeným náročný, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. To se týká v prvé řadě námitky stěžovatele stran právního posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu. Nejvyšší soud v této souvislosti hodnotil námitku stěžovatele stran znaků úmyslu "způsobit jinému škodu" (ostatní námitky stěžovatele svým obsahem nenaplnily deklarovaný dovolací důvod, a proto se jimi Nejvyšší soud zcela oprávněně nezabýval), přičemž dospěl k závěru, že úmysl byl na základě provedených důkazů bezpečně prokázán (srov. str. 8 a násl. napadeného usnesení dovolacího soudu). Není úkolem Ústavního soudu tyto závěry revidovat, neboť k tomu jsou povolány právě soudy obecné. Stěžovatel tedy Ústavnímu soudu ve skutečnosti předestřel k posouzení nikoli otázku ústavní konformity vlastní aplikace normy trestního zákona, nýbrž ústavní konformity subsumpce skutkového děje pod jednu ze skutkových podstat zachycených v trestním zákoně. Takových námitek, včetně hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí či dalších důkazů, se však v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat.
Stěžovateli však Ústavní soud nemohl přisvědčit ani v námitce, že soud druhé stolice zamítl jeho návrhy na provedení jím navržených důkazů bez bližšího odůvodnění. Jak odvolací soud uvádí na str. 6 svého usnesení, nevyhověl těmto návrhům proto, že jejich provedení by ve vztahu k dosud nashromážděným důkazům listinným i důkazům v podobě závěrů ze svědeckých výpovědí ničeho nového nemohlo přinést, spolehlivý závěr o vině by tak nemohl být zvrácen. Takovou argumentaci, byť obecněji pojatou, však Ústavní soud nepokládá za ústavně nekonformní.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu