ECLI:CZ:US:2013:3.US.3548.10.2
sp. zn. III. ÚS 3548/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Marií Benešovou, advokátkou Advokátní kanceláře Benešová, Beránek, Blaha, se sídlem Sokolovská 47/73, 186 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 6. 2010 č. j. Nt 161/2010-77 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010 č. j. 7 To 78/2010-101, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 12. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na obnovu řízení v jeho trestní věci.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, zakotvená v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny.
II.
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin - kopií napadených usnesení a stížnosti ze dne 5. 8. 2010 - se zjišťuje:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18. 8. 2009 sp. zn. 18 T 8/2008 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona (zkratkou "tr. zákon" je v textu označován tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za tento trestný čin a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. 3 T 173/2008, byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zákona, s použitím §35 odst. 2 tr. zákona, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset let.
Skutku se obviněný měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 21. 3. 2008 v obci V. ze zadního sedadla nečekaně napadl řidiče Pavla P. (jedná se o pseudonym) a nožem jej začal řezat pod krkem v úmyslu ho usmrtit v souvislosti s nevyřešenými finančními a jinými vztahy mezi nimi, čemuž se poškozený začal intenzivně bránit uchopením nože; poškozenému se po krátkém zápase podařilo vymanit ze sevření a z automobilu a z místa činu posléze utéci; poškozený utrpěl řezné rány.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2009 sp. zn. 7 To 89/2009, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010 sp. zn. 7 Tdo 300/2010 bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pro úplnost je možno dodat, že proti shora uvedenému meritornímu prvoinstančnímu rozsudku a druhoinstančnímu usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 1717/10 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, který Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor zamítl podle §283 písm. d) tr. řádu usnesením ze dne 29. 6. 2010 č. j. Nt 161/2010-77.
Stížnost obviněného proti tomuto usnesení krajského soudu zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2010 č. j. 7 To 78/2010-101 podle ust. §148 odst. l písm. c) tr. řádu.
Nynější ústavní stížnost směřuje proti dvěma posledně uvedeným usnesením krajského soudu a vrchního soudu o zamítnutí návrhu na obnovu řízení.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel vznáší několik konkrétních námitek:
Uvádí, že krajskému soudu předložil v návrhu na povolení obnovy "četné a zcela nové důkazy", které prý byly v původním trestním řízení pominuty a účelově odmítnuty. Má jít zejména o svědectví svědkyně Marie Pastorčákové a její dcery Marie Haláskové a svědka Milana Sejpka.
Dále stěžovatel zmiňuje, že soudu předložil spolu s návrhem na povolení obnovy nové znalecké posudky znalců MUDr. Michala Berana, Ph.D. a MUDr. Zdeňka Šenkýře, jakož i psychologické vyšetření stěžovatele soudním znalcem PhDr. Vladimírem Fiedlerem; z nich prý vyplývají nové a zásadní odborné závěry, vyznívající ve prospěch stěžovatele. Zejména má jít o nová zjištění, jaký byl mechanismus vzniku zranění poškozeného, jaká byla porucha zdraví, zda došlo k bezprostřednímu ohrožení poškozeného na životě, jakož i nové pohledy na pravděpodobnost jednotlivých verzí výpovědí ve vztahu k zjištěným polohám útočníka a poškozeného.
Podle stěžovatelova názoru tyto důkazy prý obsahují "nepřehlédnutelná nova", jež mohla mít podstatný vliv na rozhodnutí soudu.
Soudy však prý v řízení o obnově "všechny tyto nové důkazy doslova smetly se stolu".
Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v předchozím nalézacím řízení před obecnými soudy, předkládá verzi své obhajoby, že je nevinný. Jeho útok vůči poškozenému Pavlu P. byl prý pouhou reakcí na atak s použitím pistole s tlumičem, kterým ho ohrožovala jemu neznámá osoba.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost míří proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, nemá námitka pouhé věcné nesprávnosti žádnou relevanci, neboť Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen; jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus).
Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
Žádné z výše zmiňovaných pochybení při aplikaci ustanovení §278 tr. řádu, upravujícího podmínky obnovy řízení, Ústavní soud neshledal.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, ale otázka, zda zde existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení řádně projednaly a srozumitelně a přiléhavě objasnily, proč v dané věci neshledaly důvody pro obnovení řízení dle §278 odst. 1 trestního řádu.
Soud prvního stupně provedl ve veřejném zasedání rozsáhlé dokazování, vyslechl svědky Milana Sejpka, Pavla P., Marii Pastorčákovou, Marii Haláskovou a Zdeňka Vávru. Dále soud přečetl znalecký posudek JUDr. Zdeňka Náchodského a jako listinné důkazy posoudil odborná vyjádření MUDr. Michala Berana, Ph.D., MUDr. Zdeňka Šenkýře a PhDr. Vladimíra Fiedlera.
Všechny navržené a provedené důkazy oba obecné soudy velmi pečlivě a zevrubně zhodnotily. Zvláště důkladnému rozboru podrobily svědeckou výpověď stěžovatelem navrženého svědka Milana Sejpka a vyhodnotily ji, pro četné rozpory a nelogičnosti, jako lživou. Protože ostatní listinné důkazy, nejenom znalecké posudky, ale i odborná vyjádření, své odborné závěry opíraly o průběh událostí napadení, odvíjející se od nepravdivého tvrzení svědka Milana Sejpka, usoudily obecné soudy, že k těmto důkazům není možno nikterak přihlížet.
Obecné soudy obou stupňů se taktéž důkladně vypořádaly i s dalšími námitkami stěžovatele.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry napadených rozhodnutí a v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění.
V.
Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, ani porušení základních práv stěžovatele, dosahujícího ústavněprávní roviny.
Vzhledem k tomu byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu