ECLI:CZ:US:2013:3.US.3549.12.1
sp. zn. III. ÚS 3549/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele A. C. G., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem v Plzni, Bedřicha Smetany 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2012 č. j. 6 Co 246/2011-421, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel (otec) je oprávněn stýkat se s nezletilým synem každou třetí sobotu v měsíci od 13 do 15 hodin za přítomnosti matky a upravil další podrobnosti styku. Oproti rozsudku soudu prvního stupně soud odvolací omezil styk stěžovatele s nezletilým a stanovil jiné podmínky. Toto své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil současným nezájmem nezletilého a uvedl, že rozhodnutí je v souladu s psychickým a fyzickým vývojem nezletilého, kdy dosavadní styk mezi stěžovatelem a nezletilým podporovaným formou setkávání v krizovém centru nebyl úspěšný. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že informace o vzájemném rodinném vztahu a jeho osobě dostával jeho syn pouze ze strany své matky a nedostal žádnou příležitost rozvíjet vztah ke stěžovateli a projevit své skutečné city svobodně bez vnějšího tlaku ze strany matky. Na podporu svých argumentů odkazuje na rozhodnutí sp. zn. III ÚS 125/98. Podle stěžovatele se soud prvního ani druhého stupně nezabývaly otázkami psychického zdraví matky nezletilého, ačkoli stěžovatel navrhoval jako důkaz kompletní lékařskou dokumentaci matky nezletilého.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Krajský soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v souladu s §212 občanského soudního řádu a v odůvodnění rozsudku se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením v řízení zjištěných skutečností rozhodných pro úpravu jeho styku s nezletilým synem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona o rodině obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti. Ústavní stížnost není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 542/11 ze dne 16. 5. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V rodinněprávních věcech proto Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních, tedy v situacích, kdy rozhodnutí soudů vykazují znaky svévole, jsou jinak zjevně neodůvodněná nebo není respektován zájem dítěte (srov. např. čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) jakožto základní dlouhodobě obecně přijímané kritérium při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně soudního rozhodování o nich.
Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v rozhodování obecných soudů nenalezl. Odvolací soud se zabýval všemi rozhodnými okolnosti věci, doplnil dokazování a svůj závěr o stanovení intervalu styku stěžovatele s nezletilým řádně a podrobně odůvodnil, přičemž vycházel především ze zájmu nezletilého jako prvořadého kritéria. Srozumitelně také objasnil důvody, pro které zamítl návrh stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku. Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 125/98. (I v tomto případě odvolací soud upravil styk nezletilých s otcem v užším rozsahu, který se pro překonání současných obtíží vztahu nezletilých s otcem jevil jako vhodnější a také všem rozhodným okolnostem přiměřenější. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že při interpretaci a aplikaci zákona o rodině obecnými soudy je třeba postupovat s přihlédnutím ke konkrétním a jedinečným okolnostem v rodinných vztazích.)
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal opodstatněným stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu