ECLI:CZ:US:2013:3.US.362.13.1
sp. zn. III. ÚS 362/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti PhDr. Pavla Tomáška, zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Špitálka 23b, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. října 2012 č. j. 16 C 257/2008-254, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2013, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že mu, jako vlastníku nemovitosti napojené na veřejný vodovodní řád obce Doubravník, byl Brněnskými vodárnami a kanalizacemi, a. s. vyúčtován odběr vody v objemu 127 m3 ve výši 3 182,- Kč za období od 4. 1. 2007 do 8. 2. 2008. Stěžovatel výši spotřeby reklamoval, neboť v minulosti byl objem jím odebrané vody podstatně menší. Protože dodavatel reklamaci neuznal, stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhal zaplacení částky 7 252,- Kč s příslušenstvím (z toho částky 4 270,- Kč jako náhradu škody a částky 2 982,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení - představující část ceny za odběr pitné vody, s níž stěžovatel nesouhlasil).
Nalézací soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů dvou znaleckých posudků, které byly v projednávané věci zpracovány, avšak stěžovatel jejich závěry rozporuje a považuje je za nekvalifikované a neobjektivní. Soudu stěžovatel vytýká, že se jeho námitkami proti závěrům znaleckého zkoumání nezabýval, neprováděl k nim odpovídající dokazování.
Stěžovatel v průběhu řízení rovněž nesouhlasil s údajnými průtahy v řízení, které trvalo "bezmála čtyři roky", a které zčásti prý zavinily i pozdě vyhotovené znalecké posudky. Podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek a Městskému soudu v Brně po vrácení věci uložil povinnost "nechat vyhotovit nový znalecký posudek, případně doplnit již zpracovaný revizní znalecký posudek ze dne 14. 5. 2012, kterým bude ve věci provedeno znalecké zkoumání v souladu s argumenty stěžovatele, které jsou shrnuty v této ústavní stížnosti".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku Městského soudu v Brně se zjišťuje:
Městský soud zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 7 252,- Kč s příslušenstvím s odkazem na závěry znaleckého posudku Ing. B. Kopečka z roku 2010 a zjištění revizního znaleckého posudku doc. Ing. B. Pivody, CSc. vypracovaného v roce 2012. Oba znalecké posudky vyloučily možnost, aby "současný způsob provozu vodovodního řádu v obci Doubravník ovlivnil naměřené hodnoty na vodovodech v obci". Soud při svém rozhodování vzal v úvahu i zjištění, že rozvod teplé a studené vody v nemovitosti stěžovatele, provedený v roce 2000 v rámci rekonstrukce domu, není v souladu s technickými normami, neboť nebyl podroben před uvedením do provozu tlakové zkoušce podle příslušné české normy, resp. československé normy. Domovní instalace rozvodu vody tak není ve vyhovujícím provozuschopném stavu.
Městský soud zamítl žalobu stěžovatele, neboť znalecké posudky "zásadním způsobem" vyvrátily tvrzení stěžovatele o vzniku bezdůvodného obohacení na straně vedlejšího účastníka a nezjistil ani porušení právní povinnosti na straně vedlejšího účastníka, která by znamenala vznik škody vyčíslené stěžovatelem a příčinnou souvislost mezi nimi.
III.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné zákonnosti". Do rozhodovací činnosti obecného soudu by Ústavní soud mohl zasáhnout jen tehdy, pokud by shledal porušení základního práva nebo svobody. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek, jehož účelem je zabezpečit ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám, nikoli právům jiným, která vyplývají z tzv. podústavního práva.
V souvislosti s projednávanou ústavní stížností vzal Ústavní soud na vědomí skutečnost, že jde o věc tzv. bagatelní. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§202 odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení obecného soudu, která znamenají podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. II. ÚS 597/10, sp. zn. II. ÚS 2538/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V uvedených usneseních Ústavní soud dospěl k závěru, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat v soudním řízení porušení základních práv a svobod jejich účastníků. Již jen z tohoto důvodu, bez ohledu na důvody níže vyložené, nemohlo dojít ani ve věci stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod.
Pokud se týká námitek stěžovatele směřujících proti údajně nesprávnému hodnocení důkazů, lze připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatele konstatuje, že v projednávané věci neshledal v postupu městského soudu při hodnocení důkazů provedených v průběhu pravomocně skončeného řízení žádná pochybení. V průběhu řízení byly ve smyslu důkazních návrhů stěžovatele zpracovány znalecké posudky, jejichž závěry byly shodné - oba vylučovaly důvodnost žalobních tvrzení stěžovatele a jím uplatněného nároku. Z připojených listin se podává, že stěžovatel své námitky proti závěrům znaleckého zkoumání uplatnil písemně, oba znalci poté na jeho námitky reagovali. Jestliže se závěry znaleckého zkoumání neztotožňují se subjektivním názorem stěžovatele, nelze jen z této skutečnosti dovodit závěr o "nekvalifikovaných a neobjektivních znaleckých posudcích", jak to činí stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti. Pouhý nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl městský soud na základě výsledků důkazního řízení, však opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod založit nemůže. V průběhu řízení se stěžovateli nepodařilo unést břemeno důkazní při prokazování uplatněného nároku a žaloba byla proto městským soudem právem zamítnuta.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu