ECLI:CZ:US:2013:3.US.3624.12.1
sp. zn. III. ÚS 3624/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Belatky, zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2010 č. j. 35 C 43/2007-36, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2010 č. j. 1 Co 203/2010-63 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012 č. j. 21 Cdo 1581/2011-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel - s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], práva na rovné zacházení dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a dále na porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel podal dne 13. 8. 2007 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Boskovice, návrh na povolení vkladu vlastnického práva ve svůj prospěch podle kupní smlouvy ze dne 1. 6. 2001, kterou mu obchodní společnost FRÝVEG s. r. o. v likvidaci prodala ideální 1/2 nemovitosti nacházející se v obci Kunštát, katastrální území Kunštát na Moravě, zapsané na LV č. XXX, označené jako č. p. XY, prům. obj., stojící na parcele č. X/1, X/2 a X/3. Katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva zamítl, neboť dospěl k závěru, že prodávající je ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva omezen ve svých dispozičních právech k výše uvedené budově usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 12. 2000 č. j. 2 E 1179/2000-5, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2001, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2003 č. j. 69 Nc 2634/2003-6, kterými byla na majetek prodávajícího nařízena exekuce, a exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homolky ze dne 4. 8. 2003 č. j. Ex 1279/03-9, kterým se nařizuje prodej předmětné budovy, a že proto není pro povolení vkladu vlastnického práva splněna podmínka podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel se domáhal žalobou u Krajského soudu v Brně, aby bylo jeho návrhu na vklad vlastnického práva vyhověno, neboť má za to, že prodávající nemohl být ve svých dispozičních právech omezen, protože žádné z výše uvedených rozhodnutí nebylo likvidátorce prodávajícího doručeno a v okamžiku, kdy podepisovala smlouvu, tj. 1. 6. 2001, o nich nevěděla. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť z provedeného dokazování dovodil, že rozhodnutí o nařízení exekuce bylo doručeno na adresu sídla společnosti a bylo uloženo dne 1. 9. 2006, přičemž postup odpovídal zákonnému postupu (doručeno desátým dnem od uložení, tj. 11. 9. 2006). Ke dni podání návrhu na vklad, tj. 13. 8. 2007, byl kupující omezen ve svých dispozičních právech. Dále pak soud odmítl námitku stěžovatele, že podmínka stanovená v §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. se vztahuje ke dni uzavření smlouvy, neboť podle ustálené judikatury se vztahuje ke dni podání návrhu na vklad. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Stěžovatel namítal nesprávné doručení, neboť likvidátorka doručila soudu dne 3. 3. 2003 oznámení týkající se "změny adresy sídla společnosti FRÝVEG s. r. o. v likvidaci". Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a mimo jiné uvedl, že oznámení likvidátorky ze dne 3. 3. 2003 neobsahovalo žádnou spisovou značku, a proto se ani nemůže nacházet v předmětném spise, navíc návrh na exekuci došel soudu až 9. 5. 2003, a proto uvedené podání nemohlo být zasláno k předmětné věci. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém vyslovil nesouhlas s názorem obecných soudů, že doručování proběhlo korektně, neboť má za to, že doručení oznámení mělo za následek tzv. generální inhibitorium. Dále pak namítal, že prodávající učinil projev vůle pouze při uzavření smlouvy, a nemůže se proto vztahovat omezení autonomie vůle i na okamžik podání návrhu na vklad vlastnického práva. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť nemělo po právní stránce zásadní význam. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 30 Cdo 4796/2007 a Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2640/2009).
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší zásadně podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Má za to, že obecné soudy nesprávně interpretovaly podústavní právo, a dále pak namítá nesprávné doručení rozhodnutí o nařízení exekuce. Opakuje svoji argumentaci, že není možné, aby se mohlo omezení smluvní volnosti odvozované od okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce vztahovat na dobu několika let tento okamžik předcházející, kdy byl projev vůle učiněn.
Ústavní soud se nicméně ztotožňuje s řádně odůvodněnými a logickými názory obecných soudů, které nemohou být charakterizovány jako svévole či interpretační libovůle. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustálenou judikaturou a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Prodávající v den podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva byl omezen rozhodnutím soudu ve smluvní volnosti týkající se věci, která byla předmětem právního úkonu, a proto nebyla v den podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí splněna podmínka uvedená v §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., přestože návrh učinil stěžovatel.
Jak již uvedl Ústavní soud např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. října 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), "[n]a podkladě římskoprávní koncepce proběhla v novověku rozsáhlá vědecká diskuze, která v 19. století vyústila v doktrinální nauku. Původní vlastnost římské emptio - venditio, kdy přechod věcného práva nastává až vydržením na straně kupce, byla překonána, přičemž vědomí obou vrstev kupní smlouvy se promítlo do nauky o titulu a modu. Je tak rozlišován právní důvod (iustus titulus) a právní způsob nabytí vlastnictví. V rámci této koncepce pak, nestanoví-li právní předpis jinak nebo nedohodnou-li si smluvní strany něco jiného, smlouva směřující k převodu vlastnického práva je právním důvodem jeho převodu. Smlouva samotná (titulus) však převod práva nepůsobí, k tomu musí přistoupit ještě právně relevantní způsob nabytí, jenž je odvislý od povahy předmětu převodu. Smlouva o převodu vlastnictví tak nenese účinek převodní (translační), nýbrž jen obligační, neboť zavazuje zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele dalším úkonem, který je právně uznaným způsobem převodu vlastnictví, převedl. V zásadě je tak třeba odlišit obligační a translační účinky převodu vlastnického práva. Kupní smlouva je esenciálně založena na dvoufázovém pojetí translační obligace individuálně posuzujícím dvojí právní jednání, a to uzavření smlouvy a převod vlastnictví, kdy nezbytným předpokladem nabytí vlastnického práva je kumulativní naplnění jak příslušného titulu, tak i tomu odpovídajícího modu.".
Stěžovatel měl dostatek času podat návrh na vklad vlastnického práva, neboť kupní smlouva byla uzavřena v roce 2001 a stěžovatel tak učinil až v roce 2007. Všichni kontrahenti jsou účastníky probíhajícího správního řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a musí splňovat veškeré požadavky kladené na ně zákonem o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Pokud tedy stěžovatel otálel s druhou fází převodu vlastnického práva, nese si důsledky vlastní liknavosti, neboť jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada vigilantibus iura. Rovněž argumentaci obecného soudu stran doručování nelze dle názoru Ústavního soudu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu