ECLI:CZ:US:2013:3.US.3636.12.1
sp. zn. III. ÚS 3636/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nieten Internationale Spedition, k. s., IČ 64360172, se sídlem Chrastavice, Nietenu 65, zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2012 č. j. 7 Afs 17/2012-40 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2011 č. j. 57 Ca 102/2009-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces, domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2011 č. j. 57 Ca 102/2009-47 byla zamítnuta žaloba podaná stěžovatelkou proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň (dále jen "celní ředitelství") ze dne 25. 9. 2009 č. j. 8884-2/2009-1601-21, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Domažlice (dále jen "celní úřad") ze dne 30. 6. 2009 č. j. 913-7/2009-166400-021, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání dvou celních deliktů podle ust. §298 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), neboť podle ust. §293 odst. 1 písm. e) bod 1. celního zákona nedodržela podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu s podmíněným osvobozením ohledně deklarované v tranzitních celních prohlášeních, za což jí byla uložena sankce ve výši 100 000 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v případě zboží podle tranzitního celního prohlášení T1 MRN 08DE485115009381MO (dále jen "první zboží") je ze správního spisu jednoznačné jeho nedodání celnímu úřadu určení ve lhůtě stanovené celním úřadem odeslání a opatření zboží odlišnou celní závěrou. Dalšího dokazování v celním řízení tak nebylo třeba. V případě zboží podle tranzitního celního prohlášení T1 MRN 08DE485113470809M5 (dále jen "druhé zboží") došlo k odstranění celní závěry a vykládání zboží v katastru obce Újezd u Brna. Zboží nebylo dodáno celnímu úřadu určení. I tyto závěry jsou dle názoru krajského soudu ze správního spisu jednoznačné.
V kasační stížnosti podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka namítala, že v řízení před celními orgány nebylo spolehlivě zjištěno a prokázáno, že k porušení celních závěr v případě obou tranzitních operací došlo z důvodů zákonem nedovolených. V obou případech byly podle ní celní závěry odstraněny dovoleně podle čl. 72 odst. 2 celního kodexu a za účelem prokázání této skutečnosti opakovaně navrhovala výslech řidičů (dopravců). Celní orgány jejím důkazním návrhům nevyhověly, a tím jí znemožnily účinně hájit svá práva. Tento nesprávný úřední postup mohl mít za následek nezákonnost jejich rozhodnutí. Dále pak namítala nesprávnou klasifikaci deliktního jednání a tvrdila, že celní úřad musel projednat všechny celní delikty stěžovatelky ve společném řízení. Nejvyšší správní soud však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když mimo jiné uvedl, že výslech řidičů jako svědků mohl být podstatný pro zjištění skutkového stavu. Nicméně je nesporné, že první i druhé zboží bylo řidiči dopravováno v režimu vnějšího tranzitu a že v obou případech byla stěžovatelka deklarantem, tedy držitelem režimu vnějšího tranzitu Společenství, který je hlavním povinným ve smyslu čl. 96 celního kodexu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je provedené dokazování i bez výslechu řidičů dostačující ke zjištění skutkového stavu. V průběhu správního řízení ani v řízení před krajským soudem se neobjevil jediný důkaz či tvrzení, které by mohly vést k závěru, že celní závěry byly porušeny z důvodu nezbytného k zajištění ochrany zboží nebo dopravních prostředků v důsledku nepředvídatelných okolností nebo vyšší moci. Stěžovatelka sice tvrdila, že došlo k porušení celních závěr z dovolených důvodů, ale neuvedla, jaké nepředvídatelné okolnosti nebo vyšší moc nastaly, zda a jak bylo v jejich důsledku třeba chránit zboží nebo dopravní prostředky. Ohledně otázky, zda má být jednání stěžovatelky podřazeno pod skutkovou podstatu podle ust. §293 odst. 1 písm. e) bod 1. celního zákona (nedodržení podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu s podmíněným osvobozením) nebo pod skutkovou podstatu podle ust. §293 odst. 1 písm. i) celního zákona (porušení celní závěry) je nesporné, že stěžovatelka neporušila celní závěry. Proto se stěžovatelka nemohla dopustit celního deliktu porušení celní závěry. Jako hlavní povinný však odpovídala za to, že zboží bude dopraveno s neporušenou celní závěrou, a že tedy nebudou porušeny podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu s podmíněným osvobozením.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva,
a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když namítá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces vzhledem k tomu, že nebyl připuštěn důkaz výslechem řidičů. Uvádí, že kasační soud se dostatečně nezabýval jejími námitkami, že nebylo dostatečně prokázáno porušení celních předpisů.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky směřují převážně do skutkového a právního hodnocení provedeného obecnými soudy. Ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, neboť jejím jádrem je v zásadě pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy, příp. s právními závěry obecných soudů. Stran neprovedeného důkazu lze odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém se obecný soud zcela logicky vypořádal se skutečností, že nepřipustil stěžovatelkou navrhovaný důkaz. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů, příp. s právními závěry obecných soudů nemůže zakládat ústavně právní porušení základních lidských práv chráněných ústavním pořádkem ČR.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu