ECLI:CZ:US:2013:3.US.3674.12.1
sp. zn. III. ÚS 3674/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Kameníka, zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou v Brně, Jaselská 205/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012 č. j. 21 Cdo 2152/2011-298, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2010 č. j. 17 Co 79/2010-161 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. června 2009 č. j. 24 D 113/2009-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 9. 2012, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 17. 12. 2012, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na dědění majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu v Jičíně bylo ve věci dědictví po zůstavitelce Boženě Kudrové, zemřelé dne 25. ledna 2009, určeno, že toto dědictví připadne jako odúmrť státu. V jeho odůvodnění se mj. uvádí, že pokud se stěžovatel domáhal na základě předložených závětí vydání usnesení, které by mu potvrdilo nabytí dědictví, jsou tyto závěti neplatné, neboť zůstavitelka byla rozsudkem téhož soudu, pravomocným dnem 26. 11. 2003, omezena ve způsobilosti k právním úkonům. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil "ve správném znění", že se stěžovatelem jako účastníkem dědického řízení již jednáno nebude. Proti usnesení odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, která však Nejvyšší soud odmítl shora označeným usnesením s tím, že není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (v tehdy platném znění).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zůstavitelčin duševní stav se po roce 2003 zásadně zlepšil, a proto v roce 2006 podala k Okresnímu soudu v Jičíně návrh na přezkoumání svého duševního stavu a navrácení plné způsobilosti k právním úkonům. V tomto řízení však došlo k průtahům a než soud stačil rozhodnout, zůstavitelka zemřela. Stěžovatel upozorňuje, že dne 22. 11. 2008 byla zůstavitelka vyšetřena psychiatrem, který prý konstatoval její dobrý duševní stav, a že bezprostředně poté pořídila v jeho prospěch dvě závěti. Odmítá názor odvolacího soudu, že by řízení dopadlo stejně jako v roce 2003, a nesouhlasí ani s jeho odkazem na tvrzení psychiatra, jde-li o duševní stav zůstavitelky, protože se na něm v závěru jejího života negativně projevil dlouhý pobyt v nemocnici po absolvovaném úrazu. Za protiústavní považuje stěžovatel argumentaci odvolacího soudu ohledně tzv. světlých okamžiků u osob, které nemají způsobilost k právním úkonům, přičemž poukazuje na ustanovení §1527 "nového" občanského zákoníku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má stěžovatel za to, že v řízení o zrušení omezení způsobilosti k právním úkonům bylo porušeno právo zůstavitelky na projednání věci bez zbytečných průtahů (resp. tím měl být porušen čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny), v důsledku čehož došlo k porušení jejího vlastnického práva zakotveného čl. 11 odst. 1, porušen měl být rovněž čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny. To "v řetězové reakci" mělo za následek i porušení stěžovatelova práva na dědění majetku.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Jak lze vyvodit z ústavní stížnosti, stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny vyvozuje z ústavně nekonformní interpretace tzv. jednoduchého práva, konkrétně §38 odst. 1 občanského zákoníku, a argumentuje tím, že předmětné závěti měly být považovány za platné, protože zůstavitelčin duševní stav byl v době jejich pořízení dobrý. Citované ustanovení obsahuje jednoznačné pravidlo, za jaké podmínky je právní úkon neplatný, přičemž není pochyb o tom, že tato podmínka byla naplněna. Z ustanovení §38 občanského zákoníku pak zřetelně plyne i další závěr učiněný obecnými soudy, že je-li postižený duševní poruchou zbaven či omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nejsou tzv. světlé okamžiky právně relevantní. V daném ohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům nic vytknout, neboť se jedná o ustálený výklad (jednoznačného vyznívající právní normy). V obecné rovině sice může vyvstat otázka, zda v některých případech zásada absolutní neplatnosti není příliš "tvrdá", resp. dokonce protiústavní. O takový případ se však nejedná, a proto se Ústavní soud danou otázkou nezabýval. Stěžovatel v soudním řízení sice tvrdil, že duševní stav zůstavitelky byl dobrý, přičemž se opíral o výsledky vyšetření ze dne 22. 11. 2008, avšak pravdivost tohoto tvrzení byla odmítnuta odvolacím soudem s tím, že mj. i z této zprávy plyne, že naopak došlo u zůstavitelky oproti roku 2003 ke zhoršení a že trpí ještě hlubší trvalou duševní poruchou.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu