ECLI:CZ:US:2013:3.US.3686.12.1
sp. zn. III. ÚS 3686/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2012 sp. zn. 7 To 213/2012 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. května 2012 sp. zn. 3 PP 73/2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo v postupu obecných soudů k porušení jeho základních lidských práv, a to zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a zásady zákazu dvojího přičítání dle čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. května 2012 sp. zn. 3 PP 73/2012 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2012 sp. zn. 7 To 213/2012 zamítnuta.
Proti uvedenému postupu obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které uvedl, že zcela nad rámec dokazování přihlédly soudy k hmotněprávní podmínce pro podmíněné propuštění, konkrétně k prognóze řádného vedení života odsouzeného na svobodě. Krajský soud v Plzni totiž k této věci připojil spis o předchozím odsouzení ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 8 T 105/98, který sám o sobě obsahuje pochybení v právní kvalifikaci. K okolnostem vztahujícím se k povaze předešlého spáchaného činu již bylo přihlédnuto při stanovení druhu a výměry uloženého trestu. Při rozhodování o podmíněném propuštění nelze opětovně tyto okolnosti zvažovat. Tímto přístupem tak dochází k porušení zásady dvojího přičítání a práva na spravedlivý proces.
Důvody nevyhovění založil soud prvního stupně na skutečnosti, že stěžovatel nesplnil druhý zákonný předpoklad podmíněného propuštění, tedy že chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení, protože z počtu získaných kázeňských odměn, které stěžovatel získal, nelze konstatovat polepšení. Po následné stížnosti Krajský soud v Plzni uznal, že stěžovatel naplnil i druhý zákonný předpoklad, avšak hlouběji zkoumal třetí zákonnou podmínku, tj. vedení řádného života v budoucnu. Stěžovatel byl už v minulosti odsouzen za trestný čin vydírání a skutkové okolnosti byly dle názoru Krajského soudu v Plzni obdobné okolnostem trestného činu, za který je stěžovatel odsouzen aktuálně. Za situace, kdy v daném případě uplynulo do spáchání další trestní činnosti více let, a přesto trestná činnost gradovala co do své četnosti i do míry zásahu do intimní zóny poškozených, je podle názoru Krajského soudu v Plzni třetí zákonná podmínka nenaplněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že jej trest již dostatečně napravil, a tedy nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován. Ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Právo na spravedlivý proces pak zaručuje každému, že jeho věc bude projednávána příslušným nestranným a nezávislým soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho předchozí trestná činnost se projevila již v odsuzujících rozsudcích a nové uplatnění při rozhodování o jeho současné žádosti jej zkracuje v jeho právech. Stěžovatelovi lze jen přisvědčit, že předcházející odsouzení k trestu odnětí svobody nemůže být samo o sobě důvodem pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Avšak v každém jednotlivém případě je nutno sledovat další okolnosti, co se v daném případě stalo. Nejedná se o mechanické přičítání, protože soud neposuzoval jen skutečnost, že stěžovatel už byl odsouzen, ale okolnosti a čin, za který byl odsouzen.
Dle Ústavního soudu se tak nejedná o porušení zásady dvojího přičítání, ale o posouzení, zda právě s ohledem na předchozí odsouzení skutečně došlo k nápravě, či nikoliv. Pokud pak obecné soudy nedospěly ke stěžovatelem očekávanému závěru, není možné - s přihlédnutím k výše popsanému - hledět na taková rozhodnutí jako na akt libovůle soudů způsobilý zkrátit stěžovatele v jeho zaručených právech.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu