ECLI:CZ:US:2013:3.US.3711.12.1
sp. zn. III. ÚS 3711/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stef, s. r. o., se sídlem Praha 10 - Vršovice, Moskevská 45/95, zastoupené JUDr. Milošem Kopeckým, advokátem se sídlem Praha 10 - Vinohrady, Korunní 1302/88, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2012 č. j. 1 Co 263/2011-140 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Tvrdila, že uvedený soud jako soud odvolací zasáhl do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2011 č. j. 37 C 43/2009-126 zamítl žalobu, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč (výrok I), a rozhodl, že stěžovatelce se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že Českému státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Výrok o nákladech řízení odůvodnil s odkazem na §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a s tím, že přihlédl k majetkovým, sociálním a osobním poměrům žalobkyně a konkrétním okolnostem sporu. Přestože soud neshledal zásah do osobnostních práv, dovodil, že bydlení žalobkyně je existencí provozovny stěžovatelky velmi komplikováno a žalobkyně pouze zvolila neodpovídající prostředek obrany.
Proti tomuto rozsudku se odvolali oba účastníci řízení. Odvolání žalobkyně, které směřovalo do rozhodnutí ve věci samé, vzala žalobkyně zpět. Stěžovatelka napadla odvoláním výrok II o náhradě nákladů řízení a požadovala jeho změnu tak, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Stejně jako v ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila s aplikací §150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že odvolací řízení o odvolání žalobkyně zastavil a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke stěžovatelce potvrdil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s aplikací §150 o. s. ř. obecnými soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka především tvrdí, že obecné soudy obou stupňů nedostatečně zjišťovaly majetkové, sociální, osobní a ostatní poměry účastníků řízení a okolnosti, které vedly k uplatnění nároku. Z těchto důvodů požaduje na Ústavním soudu, aby usnesení odvolacího soudu ve výroku II o náhradě nákladů řízení zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (ke svévoli) nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo [kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10, III. ÚS 2204/10, II. ÚS 3898/11 a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].
Výrok o náhradě nákladů řízení, proti němuž svou kritikou stěžovatelka brojí, je ve vztahu k rozhodnutí o věci samé z povahy věci výrokem akcesorickým. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud řádně a srozumitelně objasnil důvody, pro které shledal námitky stěžovatelky proti aplikaci §150 o. s. ř. soudem prvního stupně za nedůvodné. Zdůraznil také, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady nákladů řízení se nemůže nijak významněji dotknout majetkových poměrů stěžovatelky, a proto dovodil správnost postupu soudu prvního stupně za použití §150 o. s. ř.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí lze takto považovat za ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) a na jeho obsah odkázat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu