ECLI:CZ:US:2013:3.US.3748.11.1
sp. zn. III. ÚS 3748/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Dzúra, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. října 2011 č. j. 9 Afs 19/2011-83 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 10 Ca 330/2008-53-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 6 (dále jen "správce daně") ze dne 12. 11. 1992 č. j. FÚ/14200/4806/92, byla stěžovateli vyměřena daň z obratu za zdaňovací období 1991 podle zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 1 462 100 Kč; opravné prostředky, jež stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, byly zamítnuty. Dne 23. 9. 2005 vydal správce daně exekuční příkaz k vymožení vykonatelných nedoplatků v částce 2 935 416,51 Kč (vyměřená daň, příslušenství daně, exekuční náklady) prodejem nemovitosti stěžovatele; proti tomuto rozhodnutí stěžovatel opravný prostředek (odvolání) nepodal.
Dne 11. 9. 2008 vydal správce daně podle §73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí č. j. 254183/08/006940/8528 o udělení příklepu ve veřejné dražbě. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 15894/08-1500-105418, zamítnuto, neboť zde lze namítat toliko skutečnosti týkající se samotné dražby; posledním okamžikem, kdy mohl povinný (stěžovatel) uplatnit neexistenci (nicotnost) exekučního titulu, bylo odvolání proti exekučnímu příkazu,což však stěžovatel neučinil.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl s tím, že stěžovatel v odvolání vskutku uplatnil námitky (neexistence resp. nicotnost exekučního titulu), jež zde ze své podstaty být úspěšné nemohly (§336k odst. 3 o. s. ř.); nad tento rámec pak konstatoval, že ve vztahu k exekučnímu titulu (platebnímu výměru na daň z obratu) ani tvrzené nicotnosti uvažovat nelze. K námitce, že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí (o udělení příklepu) nebyla šetřena práva třetích osob, soud uvedl, že tyto osoby se mohly samy proti rozhodnutí odvolat, avšak tak neučinily; soudní řád správní podání žaloby ve prospěch třetí osoby nepřipouští.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Poté, co odmítl námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, přisvědčil městskému soudu, že v odvolání proti rozhodnutí o udělení příklepu lze uplatnit jen důvody explicite vymezené v §336k odst. 3 o. s. ř., nikoliv již namítat vady exekučního titulu, jak činí opakovaně stěžovatel. S podrobným zdůvodněním též přisvědčil závěru, že platební výměr nadto netrpí takovou vadou, pro kterou by jej bylo možné posoudit jako nicotný.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl rozhodnutími soudů zasažen ve svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v právu vlastnit majetek, resp. právu na zákonnost při ukládání daní podle čl. 11 odst. 5 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 95 Ústavy České republiky. S poukazem na znění §336k odst. 3 o. s. ř., konkrétně tu část, podle níž lze podat odvolání .... i v případě, že "při provedení dražby došlo k porušení zákona", oponuje závěru soudů, že mohl namítat pouze skutečnosti týkající se samotné dražby a nikoli neexistenci (nicotnost) exekučního titulu, neboť citované ustanovení nevymezuje konkrétní důvody nezákonnosti či procesní fáze, ve kterých lze takovou námitku uplatnit. Stěžovatel pak znovu shrnuje důvody, pro které považuje platební výměr za neplatný; opačné závěry správních soudů vycházejí podle jeho názoru z bagatelizujícího úsudku, že rozhodnutí v daňovém řízení mohlo být v rozhodné době jednoduché a neformální (s ohledem na zájem na zajištění správného stanovení a vybrání daní), a tvrdí nadále, že rozhodnutí o udělení příklepu bylo vydáno po předchozím nezákonném řízení, kdy nebyla šetřena práva třetích osob ve smyslu úpravy §336c a §338 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je významné potud, že takto vyložené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry správního orgánu a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatel setrvává v argumentaci, kterou uplatňoval již v dřívějších stadiích řízení, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; též vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, zde zjistitelné není.
Oba správní soudy se s námitkami, opakovanými v ústavní stížnosti, v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly, a jejich úplnému a logickému odůvodnění jak ve vztahu k rozsahu odvolacích důvodů proti rozhodnutí o udělení příklepu dle §336k odst. 3 o. s. ř., tak i k závěru, proč nelze platební výměr označit za nicotný (neexistující), nelze ničeho vytknout.
Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu