ECLI:CZ:US:2013:3.US.3759.11.1
sp. zn. III. ÚS 3759/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Arnošta Vavrače, zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, advokátem se sídlem Bolatice, Třešňová 168, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. 25 Cdo 192/2011, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 11 Co 214/2010 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 37 C 1/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Stěžovatel se podáním ze dne 30. 12. 2008 domáhal u Okresního soudu v Ostravě proti advokátce JUDr. L. Šmehlíkové a soudkyni okresního soudu JUDr. Leoně Cibulkové zaplacení částky 20 000 000 Kč z titulu náhrady tvrzené škody, jež mu měla vzniknout tím, že se žalované "domluvily", "právnička se nechala od soudkyně přemluvit a podplatit", načež žalobu v jiné jeho věci "odvolala". Stěžovatelovo podání soud pokládal za "nesrozumitelné, nekonkrétní a neurčité", a vyzval jej k odstranění vytknutých vad; ačkoli stěžovatel na tuto výzvu reagoval (zopakováním kritiky žalovaných a hrubým útokem na primátora města), vady návrhu dle soudu odstraněny nebyly, pročež jej v záhlaví označeným usnesením odmítl (§43 odst. 2 o. s. ř., v tehdejším znění - dále jen "o. s. ř.").
K odvolání stěžovatele, v němž dále tvrdil, že byl vědomě a úmyslně okraden o sociální dávky (pracovníky magistrátu s vědomím tehdejšího ministra práce a sociálních věcí a za podpory bývalého předsedy Poslanecké sněmovny), Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se s ním ztotožnil v úsudku, že posuzované podání mělo vady, jež bránily jeho projednatelnosti; podle jeho názoru obsahuje jen "citově zabarvená" obvinění - vedle žalovaných - i mnoha dalších osob, aniž by z tvrzených skutečností jakkoliv vyplýval uplatněný nárok. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu splnil i svoji poučovací povinnost; na jeho výzvu však žalobce reagoval dalšími "obviněními", úvahami o "bordelu u soudu", psychickém teroru a násilí, apod., čímž vytknuté nedostatky podání odstraněny nebyly.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání; řízení o něm Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. zastavil, neboť ač poučen, stěžovatel neodstranil nedostatek podmínky dovolacího řízení, spočívající v povinném zastoupení advokátem (§241odst. 1, 4 o. s. ř.).
K porušení výše uvedených základních práv mělo dle mínění stěžovatele, vyjádřeného v ústavní stížnosti, dojít tím, že nebyl poučen o možnosti žádat o ustanovení zástupce, resp. že o jeho žádosti nebylo v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3043/10 soudem rozhodnuto, přestože podmínky podle ustanovení §30 o. s. ř. byly naplněny. Ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/2000 je nedostatek takového poučení pochybením soudu, které může dosáhnout ústavní roviny, což se v jeho věci stalo, neboť dle obsahu napadených soudních rozhodnutí schopnost činit věcně i právně správná podání vskutku postrádá. Stěžovatel se též domnívá, že pokud obecné soudy vyhodnotily jeho podání jako nesrozumitelné, měl mu být podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel, správně odvíjeje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení posledního rozhodnutí v jeho věci, tj. usnesení Nejvyššího soudu, předurčuje adekvátně rámec, v němž přísluší Ústavnímu soudu posoudit otázku ústavní konformity v jeho věci vydaných rozhodnutí obecných soudů. Ten je rozhodným způsobem vymezen právě tímto rozhodnutím dovolacího soudu.
Stěžovatel vůči němu žádné konkrétní námitky nevznáší; pouze rekapituluje, že v návaznosti na usnesení soudu prvního stupně, kterým byl vyzván, aby si zvolil pro zastupování v dovolacím řízení advokáta (a jemuž nevyhověl), učinil podání, ve kterém mj. uvedl, že "opakovaně" žádá "o přidělení opatrovníka k soudu".
Tomu odpovídají zjištění z vyžádaného procesního spisu; stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2010 č. j. 37 C 1/2009-86 (doručeným dne 6. 12. 2010) vyzván, aby si ve lhůtě osmi dnů od doručení zvolil advokáta pro dovolací řízení, a jeho procesní reakcí bylo podání ze dne 18. 1. 2011, ve kterém žádá o "přidělení opatrovníka k soudu" a současně sděluje, že "pravděpodobně do konce měsíce dubna roku 2011 bude probíhat jeho rekonvalescence po operaci kotníku". Další procesní úkon stěžovatele se již ze spisu nepodává.
Popsanému procesnímu jednání stěžovatele koresponduje očividný úsudek, že stěžovatel v dovolacím řízení - ani z pohledu jen elementárních požadavků - nepostupoval způsobem, který by odpovídal serióznímu střežení svých práv; nevyvinul jakoukoli vlastní procesní aktivitu ve smyslu nutného zajištění advokátního zastoupení, k čemuž byl vyzván, a protisměrně vznesl procesní nároky vůči soudu, jež smysl v daném kontextu neměly.
Nesrozumitelnost podání ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. je něčím jiným, než nezpůsobilost se srozumitelně vyjadřovat, již jako podmínku ustanovení opatrovníka účastníku řízení zakotvuje ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., o jejímž splnění obsah procesního spisu ani ústavní stížnosti jakkoli nevypovídá, a to navzdory tomu, že stěžovatel poukazoval i na to, že je "invalidní osobou se zhoršenou pohyblivostí, dysgrafik a dyslektik". Nevyhověl-li soud stěžovateli v žádosti "o přidělení opatrovníka", pak procesně nepochybil, a ani z ústavněprávních pozic mu není co vytknout; od stěžovatele bylo lze očekávat, aby namísto "srozumitelných" urážek žalovaným a třetím osobám věnoval pozornost nepochybně stejně srozumitelné výzvě soudu k obstarání advokátního zastoupení pro dovolací řízení (kontaktem na Českou advokátní komoru kupříkladu).
Pakliže v předestřeném kontextu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením (po více než osmi měsících od posledního procesního úkonu stěžovatele a po pěti měsících od doby, kdy měla být ukončena jeho rekonvalescence) dovolací řízení zastavil, aniž by stěžovatel důvody své nečinnosti objasnil (přestože ve stejném období směřoval dle obsahu spisu podání k Ministerstvu vnitra a Ministerstvu spravedlnosti), je zřejmé, že tím Nejvyšší soud stěžovatelova základní práva garantovaná shora uvedenými ustanoveními Listiny a Úmluvy porušit nemohl; naopak to byl stěžovatel, kdo se o svá práva, jež tvrdil, adekvátně nestaral. Vytýkané poučení ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, 2 o. s. ř. je výrazem vždy konkrétních poměrů účastníka; ve stěžovatelem - nekorektně - odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 707/2000 nadto Ústavní soud naopak uvedl, že tamní nedostatek poučení "nedosahuje do ústavní roviny." Stojí za zaznamenání, že pro řízení o projednávané ústavní stížnosti již je stěžovatel od počátku - a bez "poučení" - advokátem zastoupen.
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto - ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - zjevně neopodstatněnou.
V části směřující proti rozhodnutím nižších soudů pak - v důsledku toho - je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá.
V dané věci podat dovolání bylo obligatorní (aby ústavní stížnost vyhověla požadavku vyloženého ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť bylo objektivně (bez dalšího, nikoli "na uvážení") přípustné (srov. §239 odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatel zmíněné dispozice však nevyužil, pakliže sice dovolání podal, ale učinil tak procesně neregulérně, v důsledku čehož nemohlo být meritorně projednáno; takovou situaci je pak logicky nevyhnutelné postavit naroveň té, kdy dovolání nepodal vůbec.
Tím je výše předznamenané hodnocení nepřípustnosti ústavní stížnosti odůvodněno; stěžovatel nesplnil podmínku vyčerpat všechny procesní prostředky, jež mu podústavní právo nabízelo.
Námitkami směřujícími proti postupům soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jež předcházely vydání napadených rozhodnutí, již nebylo třeba (a možné) se zabývat.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný; podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto ústavní stížnost bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu