ECLI:CZ:US:2013:3.US.38.13.1
sp. zn. III. ÚS 38/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Paula Josefa Pavelky, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem Cheb, Mánesova 13, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012 č. j. 30 Cdo 2986/2012-694 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 42 Co 327/2008-579, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v jeho občanskoprávní věci, neboť dovozuje, že jimi byla porušena jeho práva zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 4 odst. 1, článkem 11 odst. 3 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 8 C 74/98 se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 11. 2011 č. j. 42 Co 327/2008-579 změnil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 5. 2005 č. j. 8 C 74/98 - 252 tak, že se určuje, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou výlučnými spoluvlastníky ve výroku specifikovaného domu, "který je ve společném jmění manželů". Vysvětlil, že kupní smlouva ohledně této nemovitosti uzavřená mezi žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím (stěžovatelem) je neplatná v důsledku řádně a včas uplatněné námitky relativní neplatnosti vznesené Okresním úřadem v Opavě, vycházející z ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (pro porušení předkupního práva státu ke kulturní památce).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2012 č. j. 30 Cdo 2986/2012-694 stěžovatelovo dovolání zamítl, jelikož rozsudek odvolacího soudu zhodnotil jako věcně správný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizuje odvolací soud, jestliže bez dalšího dokazování dospěl k odlišnému skutkovému závěru "o vědomosti žalobkyně o uzavření kupní smlouvy" a má za nepřípustné, aby dovolací soud, opakovaně se zabývaje námitkou neplatnosti kupní smlouvy dle ustanovení §40a ve spojení s ustanovením §145 odst. 2 obč. zák., vyslovil "diametrálně rozdílné" právní názory. Žalobu, jíž se žalobkyně dovolala neplatnosti kupní smlouvy, nepokládá za určitý a srozumitelný projev vůle, se kterým se pojí následky předvídatelné pro jeho adresáty, a stejně tak je stěžovatel přesvědčen, že žaloba, jíž se Okresní úřad v Opavě v jiném řízení dovolal neplatnosti kupní smlouvy, není vážným projevem vůle a obchází zákon, byla-li podána pouze formálně a později vzata zpět. Tato žaloba rovněž odporuje dobrým mravům, neboť nebyl účastníkem právního vztahu z předkupního práva státu (vůči prodávajícímu), a nemohl tak zamezit prohlášení neplatnosti kupní smlouvy. Konečně se stěžovatel odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 625/03 favorizující výklad smlouvy, jenž nezakládá její neplatnost, a poukazuje též na okolnost, že zákon č. 20/1987 Sb. s účinností ode dne 1. 7. 2010 ukládá vlastníku kulturní památky podstatně mírnější nabídkovou povinnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Nad tento rámec se sluší zaznamenat, že stěžovatelem kritizované uvažování obecných soudů (včetně soudu Nejvyššího) ohledně podmínek dovolání se relativní neplatnosti ve smyslu ustanovení §145 odst. 1 obč. zák. nebyly pro výsledek sporu určující; tím se stalo dovolání relativní neplatnosti státem pro porušení jeho předkupního práva vzhledem ke specifickému předmětu kritické kupní smlouvy, a v této otázce byl Nejvyšší soud ve svých, postupně v řízení vydávaných, dovolacích rozhodnutích očividně konzistentní.
To je logicky nevyhnutelné vztáhnout i k té dílčí námitce stěžovatele, již spojuje s tvrzením o nikoli "řádné a důvodné námitce neplatnosti" kupní smlouvy, vznesené v tomtéž právním kontextu žalobkyní.
Co do námitky absence vážnosti dovolání se neplatnosti kupní smlouvy státem stěžovatel nepoukazuje na žádné objektivní okolnosti, za nichž byl tento právní úkon učiněn, které by vzbuzovaly pochybnosti o vážnosti projevené vůle (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1993/2003 a ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2781/99); na nedostatek vážnosti vůle nelze automaticky usuzovat ani z pozdějšího zpětvzetí žaloby. Žaloba naopak - typicky - existenci "vážné" vůle dokládá, a na následky, jež již nastaly dojitím do sféry dotčených subjektů, její zpětvzetí vliv samo o sobě nemá (jak již v obecné rovině vysvětlil stěžovateli dovolací soud).
K námitce nemožnosti zamezit následkům dovolání se neplatnosti kupní smlouvy pro porušení předkupního práva poznamenává, že tak je tomu - v těchto souvislostech - vždy, a to ze samé povahy věci.
Ani poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157) není případný, neboť se týká výkladu nejasných a neurčitých smluvních ujednání, zatímco v dané věci žádné pochybnosti o obsahu kupní smlouvy či projevu vůle ze strany státu nevyvstaly.
A konečně, rovněž změna obsahu předkupního práva založená novelou zákona č. 20/1987, účinnou od 1. 7. 2010, není ku prospěchu stěžovatele užitelná, neboť do rozhodných právních vztahů nedopadá.
Cestou shrnutí je namístě uzavřít, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil; výše předznačený závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je tím odůvodněn.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu