ECLI:CZ:US:2013:3.US.3811.12.2
sp. zn. III. ÚS 3811/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábř. 390/42, Praha 2, adresa pro doručování Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové nám. 3129/36, Ústí nad Labem, zast. pověřeným zaměstnancem Mgr. Bc. Alešem Václavem Kratochvílem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2012, č.j. 30 Cdo 1772/2012-220, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. 1. 2012, č.j. 73 Co 299/2011-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 3. 10. 2012 se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
2. Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisového materiálu, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, byla rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 10. 2005, č.j. 9 C 321/2004-54, zamítnuta žaloba České republiky - Finančního ředitelství v Praze na určení, že smlouva o převodu pozemku parc. č. X v k. ú. Antonínov, obec J., uzavřená dne 27. 2. 2004 mezi žalovaným Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "Pozemkový fond") a dalšími žalovanými Janou Jarošovou, Ing. Václavem Kašparem a Ing. Milošem Pospíšilem jako nabyvateli pozemku je neplatným právním úkonem a že vlastníkem daného pozemku je stěžovatelka. Tento rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, svým usnesením ze dne 29. 2. 2008, č.j. 35 Co 98/2006-67, zrušil z důvodu, že organizační složkou, jež je aktivně legitimována vystupovat v řízení na straně žalobce, je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nikoli tedy Finanční ředitelství v Praze.
3. Soud prvního stupně následně žalobu znovu zamítl svým rozsudkem ze dne 20. 6. 2008, č.j. 9 C 321/2004-78. K odvolání stěžovatelky odvolací soud svým rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č.j. 73 Co 398/2008-127, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika [a to z důvodu, že převodu pozemku bránilo ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o půdě")], ve zbytku jej pak potvrdil. Na základě dovolání žalovaných - nabyvatelů Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 21. 6. 2011, č.j. 30 Cdo 5104/2009-161, rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil s tím, že posledně citované ustanovení zákona o půdě na věc nedopadá. Odvolací soud následně, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu, svým rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č.j. 73 Co 299/2011-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v části, v níž byla žaloba na určení vlastnictví stěžovatelky k předmětné nemovitosti zamítnuta. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka dovoláním, jenž dovolací soud odmítl svým usnesením ze dne 3. 7. 2012, č.j. 30 Cdo 1772/2012-220, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
III.
4. Poslední dvě rozhodnutí, tj. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2012, č.j. 30 Cdo 1772/2012-220, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. 1. 2012, č.j. 73 Co 299/2011-208, stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní především zmiňuje, že Pozemkový fond na sebe převedl správu předmětného pozemku, který však tvořil nezbytnou součást areálu školicího střediska Finančního ředitelství v Praze. Toto své pochybení pak Pozemkový fond uznal a s finančním ředitelstvím sepsal souhlasné prohlášení o zpětném převodu pozemku do příslušnosti hospodaření finančního ředitelství. Než však bylo toto prohlášení předloženo k provedení záznamu do katastru nemovitostí, byl předmětný pozemek Pozemkovým fondem převeden do vlastnictví nabyvatelů (zde vedlejších účastníků), a to jako náhradní restituce ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě, v tehdy platném znění. Jde-li o napadená rozhodnutí obecných soudů, jim stěžovatelka ve své stížnosti především vytýká, že se soudy nezabývaly jí vznesenou a níže podrobněji rozvedenou námitkou neplatnosti zmíněného převodu.
5. Důvodem neplatnosti převodu měla být dle tvrzení stěžovatelky v prvé řadě skutečnost, že předmětný pozemek nebyl v rozhodné době součástí zemědělského půdního fondu (ačkoli byl jako součást zemědělského fondu veden v katastru nemovitostí, neboť nedošlo ke změně jeho kultury zákonem předepsaným způsobem), a proto jej Pozemkový fond neměl oprávnění převést na třetí osoby. V této souvislosti stěžovatelka - s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 38 Cdo 1081/2009 - upozorňuje, že předmětný pozemek byl dlouhodobě užíván pro nezemědělskou činnost, neboť sloužil jako odstavná plocha pro automobily návštěvníků střediska, a že tudíž nebyl naplněn uvedeným judikátem vyžadovaný materiální znak zemědělského půdního fondu. Dle názoru stěžovatelky se tedy nejednalo o pozemek ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě, a proto jej nebylo možno převádět podle §1 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb.").
6. Příslušná převodní smlouva měla být dle stěžovatelky dále neplatná i z toho důvodu, že převodu bránilo ustanovení §11 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o půdě ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. Uvedená ustanovení zákona o půdě je dle stěžovatelčina názoru třeba použít i v případě, vydávají-li se náhradní pozemky, protože jinak by o pozemky, jež nemohou být z důvodů vymezených zákonem navráceny oprávněným osobám, mohli stejní restituenti požádat jako o náhradní restituci, čímž by zákonem stanovený zákaz vydání pozemků určitých kategorií ztratil smysl.
7. Neplatnost převodní smlouvy stěžovatelka dovozovala i z toho, že Pozemkový fond uznal své pochybení spočívající v tom, že podle ustanovení §2 odst. 10 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Pozemkovém fondu"), jednostranně ohlásil správu předmětného pozemku. Toto pochybení se pak dle stěžovatelky snažil ve spolupráci s ní napravit, když bylo sepsáno a oběma stranami (tj. Pozemkovým fondem a Finančním ředitelstvím v Praze) podepsáno souhlasné prohlášení, že předmětná nemovitost byla nesprávně převedena pod správu Pozemkového fondu. Než však bylo toto prohlášení předloženo příslušnému katastrálnímu úřadu, uzavřel Pozemkový fond s vedlejšími účastníky smlouvu, jíž byl předmětný pozemek převeden do vlastnictví vedlejších účastníků. Tímto jednáním Pozemkový fond dle stěžovatelky porušil rovněž ustanovení §2 odst. 5 větu druhou zákona o Pozemkovém fondu. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka tvrdila, že právní předpisy několikanásobně jistily její vlastnické právo před neoprávněným převodem pozemku, přičemž namítala, že obecné soudy se těmito jejími námitkami nezabývaly. Jde-li o postup dovolacího soudu, jemu stěžovatelka vytýkala povšechné odůvodnění, jakož i závěr o skutkové povaze námitek v dovolání uplatněných s tím, že soudy opomněly právně zhodnotit důsledky v řízení zjištěných skutkových okolností.
IV.
8. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítala, že převodu předmětného pozemku bránilo ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a své stanovisko opírala o argument, který použil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 3. 9. 2009, č.j. 73 Co 398/2008-127. Otázkou, zda se při převodu náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě uplatní zákaz uvedený v prvně uvedeném ustanovení, se na základě dovolání vedlejších účastníků zabýval i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 6. 2011, č.j. 30 Cdo 5104/2009-161, přičemž výklad odvolacího soudu odmítl jako nepřípustně extenzivní (ve smyslu restrikce pro poskytování náhrad oprávněným osobám) s tím, že pro tento účel zde existuje samostatný právní mechanismus plynoucí z ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě ve vazbě na zákon č. 95/1999 Sb.
10. Z právě uvedeného je patrno, že zde proti sobě stojí dvě interpretační varianty citovaného ustanovení jakožto tzv. podústavního práva, přičemž dle konstantní judikatury Ústavního soudu tomuto nepřísluší přezkoumávat daný výklad provedený obecnými soudy z hlediska jeho věcné správnosti (a vystupovat tak v roli arbitra, jenž by s konečnou platností řešil, k jakému z konkurujících si právních názorů se přiklonit), a to ani v případě, že by se s výkladem provedeným obecnými soudy neztotožňoval. Případný zásah Ústavního soudu by byl za daných okolností myslitelný pouze tehdy, pokud by obecné soudy nereflektovaly výklad ústavně konformní. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti toliko polemizuje s názorem dovolacího soudu, aniž by uvedla, proč jím provedená interpretace nemůže z ústavního hlediska obstát. Takto postavená námitka ovšem opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, k čemuž dlužno dodat, že právě restriktivní výklad obecných soudů, jde-li o restituční nároky oprávněných osob a jejich vypořádávání, byl předmětem opakované kritiky ze strany Ústavního soudu, a tudíž dovolacímu soudu nelze vytknout, že při svém rozhodování akcentoval právě zájmy oprávněných osob [konkrétně k prioritě nároků podle zákona o půdě, resp. k ochraně zájmů oprávněných osob ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a jejich právní jistotě srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323)].
11. Ústavní soud nemůže dát stěžovatelce plně za pravdu ani v tom, že by se obecné soudy dalšími námitkami, jež stěžovatelka znovu opakuje v ústavní stížnosti, nevypořádaly. Otázkou, zda byl Pozemkový fond oprávněn s předmětným pozemkem nakládat a převést jej do vlastnictví vedlejších účastníků, se podrobně zabýval již odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 3. 9. 2009, č.j. 73 Co 398/2008-127, načež dospěl ke kladnému závěru. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že stěžovatelčin názor, že Pozemkový fond vůbec nebyl oprávněn s pozemkem disponovat, resp. že ho měl naopak podle §2 odst. 5 věty druhé zákona o Pozemkovém fondu převést na státní orgán nebo státní organizaci, zjevně neakceptoval. Vycházel z toho, že tento pozemek byl ke dni uzavření smlouvy o jeho převodu mezi státem a manžely Revajovými (tj. ke dni 4. 8. 1976) užíván jako zahrada a tedy zemědělsky obděláván, a že i v současnosti je evidován jako pozemek tvořící zemědělský půdní fond, přičemž skutečnost, že nyní slouží k parkování vozidel, ještě jeho odnětí ze zemědělského půdního fondu nezakládá.
12. Poukazuje-li stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, možno podotknout, že v něm byla Nejvyšším soudem sice rovněž řešena problematika, zda určitý pozemek spadá do působnosti zákona o půdě, nicméně tomu tak bylo v jiných souvislostech (zda takový pozemek může být vydán oprávněným osobám podle citovaného zákona). V nyní souzené věci jde však o otázku platnosti převodu náhradního pozemku, kdy stát jako jedna ze stran sporu namítá, že příslušná smlouva je neplatná, přičemž dovolává se jednak svého vlastního protiprávního jednání, jež mělo spočívat v tom, že předmětný pozemek byl odňat ze zemědělského půdního fondu, aniž by se tak stalo postupem zákonem stanoveným, v důsledku čehož se měl Pozemkový fond ujmout jeho správy neoprávněně, a jednak i vlastního liknavého přístupu k vyřešení otázky, zda skutečně správa daného pozemku Pozemkovému fondu nepřísluší, příp. svého pochybení, jde-li o provedení převodu pozemku na základě ustanovení §2 odst. 5 věty druhé zákona č. 569/1991 Sb. Tyto záležitosti se týkají samotného státu a ani Ústavní soud nevidí důvod, proč by uvedená pochybení měla jít k tíži vedlejších účastníků jakožto nabyvatelů, jejichž dobrá víra a oprávněné zájmy jsou hodny ochrany (přičemž není rozhodné, že nabyvatelé se oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě stali v důsledku postoupení pohledávky). K tomu dlužno poznamenat, že není podstatné, zda šlo o jednání organizační složky státu, tj. Finančního ředitelství v Praze, či státem zřízené právnické osoby, tj. Pozemkového fondu (dnes Státního pozemkového úřadu) [viz např. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303)].
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2013
Vladimír Kůrka, v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu