ECLI:CZ:US:2013:3.US.3836.12.1
sp. zn. III. ÚS 3836/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Martina Rippla, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 185/1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 21 EC 85/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 23 Co 288/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na žalovaném domáhal zaplacení částky 14 000 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného, a ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil.
Oba soudy založily výsledek sporu na zjištění, že uzavřená účastníky nájemní smlouva zahrnovala neurčitě vymezený předmět nájmu, resp. bytové prostory, jež nesplňovaly zákonnou definici bytu, čemuž pak odpovídalo právní posouzení, že taková smlouva je absolutně neplatná. Stěžovatelův nárok nemohl být posouzen ani jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný v rozhodném období předmět "nájmu" již neužíval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými závěry polemizuje, a tvrdí, že soudy obou instancí porušily princip autonomie vůle (a smluvní svobody), když účastníkům řízení "vnutily absolutní neplatnost smlouvy", jíž se ani žalovaný nedovolával. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 se proto domnívá, že v důsledku napadených rozhodnutí obecných soudů došlo k porušení shora uvedených ustanovení ústavního pořádku; nadto stěžovatel tvrdí, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a své rozhodnutí odůvodnil způsobem, jemuž nerozumí, neboť z něj není schopen zjistit, za jakých okolností by byla předmětná smlouva platná.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy protiústavně dovodily absolutní neplatnost nájemní smlouvy, přestože v duchu ústavních principů měly případně konstatovat toliko neplatnost částečnou, neboť dle názoru stěžovatele po "vyškrtnutí" slova "byt" je možno považovat smlouvu za platnou, resp. opak z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá.
V prvé řadě je významné, že nezpochybňuje-li stěžovatel závěry relevantní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1942/2002 a sp. zn. 26 Cdo 1983/2006), není zde výkladová alternativa zjištěného skutkového základu, jež by spolehlivě závěr o neplatnosti předmětné smlouvy vylučovala; již proto stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 625/03 není přiléhavý, nehledě na to, že jím dovozené pravidlo (o přednosti výkladu, jež nevede k neplatnosti smlouvy) je vybudováno na předpokladu, že je možné jinou než výslovně vyjádřenou vůli "procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit", což zde splněno není. Je namístě rovněž připomenout, že se žalovaný - navzdory tvrzení stěžovatele - absolutní neplatnosti inkriminované nájemní smlouvy dovolával již v řízení před nalézacím soudem.
Oproti názoru stěžovatele jest mít - vedle toho - obě rozhodnutí obecných soudů i za adekvátně odůvodněná.
Stěžovatelovy námitky tudíž nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny; že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím. Stěžovateli se tedy zásah do základních práv doložit nepodařilo.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečené vyplývá, že tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu