ECLI:CZ:US:2013:3.US.3837.12.1
sp. zn. III. ÚS 3837/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TERMO ANSTALT, se sídlem Am Schrägen Weg 14, FL-9490 Vaduz, Lichtenštejsko, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem se sídlem I. P. Pavlova 38, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2012 č. j. Ncp 2952/2011-58, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a společnosti PALÁC ENGEL ŠAFRANKA s. r. o., se sídlem Vinohradská 25/35, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Evou Decroix, advokátkou, Loretánské nám. 109/3, 118 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. října 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2012 č. j. Ncp 2952/2011-58, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení o zaplacení 765 882,- Kč s příslušenstvím, ve kterém stěžovatel vystupuje jako žalobce, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2012 č. j. Ncp 2952/2011-58 rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ust. §9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II bylo rozhodnuto, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze uvedl, že při rozhodování o věcné příslušnosti vycházel z obsahu žaloby, v níž se zahraniční právnická osoba domáhá po žalované vrácení zálohy poskytnuté na smlouvu budoucí na koupi bytu, z níž posléze sešlo, z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. §451 občanského zákoníku, který výslovně odkazuje na příslušná ustanovení občanského zákoníku. Vrchní soud uvedl, že nejde o obchodní závazkový vztah dle části třetí obchodního zákoníku již jen z toho důvodu se v posuzovaném případě neuplatní věcná příslušnost dle ust. §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. Věcná příslušnost okresních soudů k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni vyplývá z ust. §9 odst. 1 o. s. ř.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 13. června 2012 č. j. Ncp 2952/2011-58 argumentaci stěžovatele nezohlednil a své rozhodnutí fakticky neodůvodnil. Stěžovatel má tak za to, že pokud se Vrchní soud v Praze nevypořádal s argumentací stěžovatele ohledně věcné příslušnosti, a neodůvodněným usnesením vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, porušil tím stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
K podané ústavní stížnosti se přípisem Ústavnímu soudu doručeným dne 3. března 2013 vyjádřila žalovaná PALÁC ENGEL ŠAFRANKA s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice"), ve kterém vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl či zamítl a uložil stěžovateli povinnost nahradit jí náklady řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Identickou problematikou se Ústavní soud zabýval ve věcech téhož stěžovatele vedených pod sp. zn. II. ÚS 3901/12, sp. zn. II. ÚS 4101/12 a sp. zn. II. ÚS 3854/12, v kterých k otázce odůvodňování usnesení o věcné příslušnosti dle ust. §104a o. s. ř. citoval z nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08, podle něhož "dle §169 odst. 2 o. s. ř. nemusí být [usnesení] odůvodněno. S ohledem na právě uvedený význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je však nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení dle §104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti." Pokračoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dle jeho mínění těmto požadavkům odpovídá. Vrchní soud, jak je zřejmé i z jeho shora stručně vylíčeného obsahu, nevyslovil pouhý závěr o věcné příslušnosti okresního soudu, ale svůj právní názor též řádně, byť stručně, odůvodnil. Vrchní soud výslovně posouzení věcné příslušnosti odvíjí od obsahu žaloby (předmětu sporu). To je dle Ústavního soudu korektní přístup, neboť stanovení věcné příslušnosti okresních nebo krajských soudů dle §9 o. s. ř. závisí na předmětu řízení. Předmětem sporného řízení je nárok v procesním smyslu, jenž je tvořen dvěma složkami: předmětem nároku a základem nároku. Předmětem nároku jsou požadované účinky soudního rozhodnutí, vyjádřené v žalobním petitu; základem nároku jsou skutková tvrzení, jež žalobce přednesl k odůvodnění svého nároku. Vymezení předmětu sporu je tedy především věcí žalobce, což ostatně odpovídá i dispoziční zásadě ovládající civilní sporný proces. Vyšel-li v souladu s tím Vrchní soud v Praze z obsahu žaloby, nelze v takovém postupu spatřovat porušení žádného z aspektů práva na spravedlivý proces.
V souzené věci neshledal Ústavní soud důvod pro odklon od výše citovaných judikatorních závěrů a zcela na ně odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, jakož i návrh vedlejší účastnice mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu