ECLI:CZ:US:2013:3.US.386.13.2
sp. zn. III. ÚS 386/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MOSTECKÁ BYTOVÁ, a. s., IČ: 25438832, se sídlem J. Skupy 2522, 434 01 Most, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem AK se sídlem Poděbradova 751, 440 01 Louny, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 3 C 154/2012-15, za účasti Okresního soudu v Mostě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. ledna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení části rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 13 C 154/2012-15, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 13 C 154/2012-15 byla žalovanému Dominiku Kajerovi uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") částku 1.017,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 3 301,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dřívější rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 2777/11, sp. zn. I. ÚS 3923/11, sp. zn. I. ÚS 188/12), o něž se opírá ústavní stížností napadený rozsudek Okresního soudu v Mostě, se sice také týkají otázky náhrady nákladů řízení v analogických věcech, kde předmětem sporu je jízdné a "pokuta" za nezaplacené jízdné v prostředcích hromadné přepravy osob a kde účastníkem řízení není původní věřitel (postupitel), nýbrž postupník, avšak zásadní rozdíl nynějšího případu oproti předchozí judikatuře Ústavního soudu spočívá v tom, že v tomto případě nejde o postupníka, který by skupoval pohledávky za účelem zisku. Již v žalobě samotné je uvedeno, že žalobkyně není "podnikatelkou na poli vymáhání pohledávek". Naopak, změna v osobě věřitele byla vyvolána skutečností, že primární věřitel (postupitel) nebyl schopen objektivně své právo uplatnit před soudem, ačkoli to bylo, jako obchodní firmy dotované z veřejných rozpočtů, jeho povinností.
Stěžovatelka současně připouští, že masivní vymáhání dlužného jízdného společně s pokutou 1.000,- Kč nepochybně zaměstnává významnou část kapacity soudu a soudy se tedy zcela logicky brání dalšímu nápadu tím, že se snaží odradit stěžovatelku od dalšího podávání žalob i nepřiznáváním náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka je však přesvědčena, že obecné soudy z tohoto důvodu účelově vykládají shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a tento svůj účelový výklad promítají do svých rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, aby odradily věřitele od masivního podávání žalob a tak i od nadměrného zatěžování obecných soudů.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. V řízení o uplatněné pohledávce ve výši 1 017,- Kč s příslušenstvím bylo žalobě vyhověno a o nákladech řízení žalované soud rozhodl v souladu s §142 odst. 1 občanského soudního řádu - k náhradě byly přiznány náklady potřebné k účelnému uplatnění práva (tedy účelně vynaložené), jakož i v souladu s nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3923/11, sp. zn. III. ÚS 3697/11, sp. zn. I. ÚS 4711/12 a další). Na odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že Okresní soud v Mostě rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu