ECLI:CZ:US:2013:3.US.3889.12.1
sp. zn. III. ÚS 3889/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Zdeňka Tihelky, zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem, jr., Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 5, Elišky Peškové 15, proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 9. srpna 2012 sp. zn. 1 VZN 262/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Dne 10. října 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, kterým se stěžovatel domáhá zrušení "opatření" Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 9. srpna 2012 sp. zn. 1 VZN 262/2012, jímž bylo jeho trestní oznámení ze dne 24. července 2012 na státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") JUDr. M. V. posouzeno jako podnět k výkonu dohledu. Dále by měl Ústavní soud svým nálezem přikázat vrchnímu státnímu zastupitelství, aby zajistilo bez zbytečného odkladu, nejpozději však do jednoho měsíce od právní moci nálezu Ústavního soudu, zahájení řízení o trestním oznámení na uvedeného státního zástupce, a aby do jednoho měsíce od zahájení tohoto řízení vyrozumělo stěžovatele o tom, jaká opatření byla v této věci učiněna. Vrchnímu státnímu zastupitelství by zároveň mělo být uloženo, aby dále dohlíželo na zákonný a plynulý průběh tohoto řízení. Stěžovatel se nakonec domáhá toho, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil, že doba, která uplyne od postoupení jeho trestního oznámení Nejvyšším státním zastupitelstvím, jemuž bylo doručeno, krajskému státnímu zastupitelství do zahájení tohoto trestního oznámení, se nezapočítává do promlčecí doby trestnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh ve stručnosti vyplývá, že stěžovatel podal trestní oznámení na dvě osoby, z nichž jedna působila ve funkci policejního vyšetřovatele a druhá ve funkci státního zástupce městského státního zastupitelství. Trestní oznámení odůvodnil podezřením, že při "vyšetřování trestního oznámení na neidentifikované lékaře a další zaměstnance" blíže specifikované nemocnice tyto osoby nevzaly na vědomí průkazné důkazy z léčebné dokumentace, jež byly podstatné pro posouzení a rozhodování ve věci, a místo toho rozhodly na základě znaleckého posudku. Tímto postupem se měly dopustit trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Uvedené trestní oznámení bylo adresováno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej podle §59 odst. 1 trestního řádu vyhodnotilo jako podnět k výkonu dohledu nad postupem uvedeného městského státního zastupitelství a postoupilo k vyhodnocení a k dalším opatřením krajskému státnímu zastupitelství. To následně svým přípisem ze dne 6. ledna 2012 sp. zn. 1 KZN 1143/2011-23 vyrozumělo stěžovatele o výkonu dohledu.
3. Vzhledem k tomu, že tímto podle názoru stěžovatele "svévolným a nelogickým" postupem bylo zabráněno vyšetřování podezřelých, podal stěžovatel dne 24. července 2012 další trestní oznámení, a to na státního zástupce krajského státního zastupitelství, který vypracoval "vyrozumění" o výkonu dohledu. Toto oznámení adresoval Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej postoupilo vrchnímu státnímu zastupitelství. Právě posledně uvedené státní zastupitelství sdělilo svým přípisem ze dne 9. srpna 2012 sp. zn. 1 VZN 262/2012, jehož zrušení se stěžovatel domáhá v tomto řízení, že předmětné trestní oznámení posoudilo jako podnět k výkonu dohledu, v rámci něhož má být přezkoumán postup státního zástupce krajského státního zastupitelství, který vykonal dohled k prvnímu podnětu stěžovatele. Dále uvedlo, že podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, nemůže vrchní státní zastupitelství v dané věci vykonat dohled nad postupem krajského státního zastupitelství, který je svou povahou rovněž dohledem, a ve smyslu §2 odst. 2 této vyhlášky postoupilo předmětný podnět městskému státnímu zastupitelství k vyhodnocení, zda se nejedná o další obsahově shodný podnět podaný po náležitém poučení o tom, že další shodné podněty již státní zástupce nepřezkoumává a o jejich přijetí podatele nevyrozumívá.
4. K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít tím, že jeho podnět nebyl ze strany vrchního státního zastupitelství vyhodnocen jako trestní oznámení a nedošlo k jeho vyřízení postupem podle trestního řádu.
II.
Posouzení podmínek k projednání návrhu
5. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu stěžovatele, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
6. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
7. V dané věci směřuje návrh stěžovatele proti "sdělení", resp. "vyrozumění" státního zastupitelství o způsobu, jakým se vypořádalo s podnětem stěžovatele ze dne 24. července 2012. Toto sdělení není rozhodnutím, neboť postrádá nejen jeho formální, ale i materiální znaky, jelikož nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti stěžovatele. Stejně tak jej ale nelze považovat ani za tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci, protože svoji povahou je toliko sdělením výsledku určitého administrativního postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 7. března 2007 sp. zn. II. ÚS 471/07, ze dne 25. července 2007 sp. zn. III. ÚS 868/06, ze dne 12. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2433/09, ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 2245/09 a ze dne 12. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3331/09). Již z těchto důvodů lze učinit závěr, podle něhož Ústavní soud není příslušný ke zrušení takovéhoto sdělení, a tedy v této části ani k projednání návrhu. Stejný závěr se musí uplatnit i ve vztahu k souvisejícímu návrhu, aby byla vrchnímu státnímu zastupitelství uložena povinnost zahájit řízení o trestním oznámení stěžovatele.
8. Ačkoliv se stěžovatel výslovně domáhá zrušení předmětného sdělení, Ústavní soud považuje za důležité uvést, že na výsledku řízení o ústavní stížnosti by nic nezměnil ani závěr, že návrh stěžovatele věcně směřuje (i) proti samotnému postupu vrchního státního zastupitelství, které vyhodnotilo podání stěžovatele jako podnět k výkonu dohledu, v rámci něhož má být přezkoumán postup státního zástupce krajského státního zastupitelství, který vykonal dohled na základě prvního podnětu stěžovatele. Postoupení podnětu krajskému státnímu zastupitelství za účelem vyhodnocení, zda se nejedná o další obsahově shodný podnět, z povahy věci vylučuje, aby došlo ze strany tohoto státního zastupitelství k prověření postupu státního zástupce, jenž vyřizoval původní podnět stěžovatele, z hlediska případného spáchání trestného činu. Ústavní soud nicméně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a s tímto jeho postavením se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení jakési "superrevizní" nebo snad dokonce kontrolní instance [srov. usnesení ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 35/10 (U 8/58 SbNU 869)]. Jejich postup a rozhodování je oprávněn přezkoumávat toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak přitom plyne i z jeho ustálené rozhodovací praxe, fyzické a právnické osoby nemají subjektivní právo na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána nebo dokonce odsouzena [srov. usnesení ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291), usnesení ze dne 17. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 1455/12], přičemž v tomto směru nemůže porušení jejich základních práv působit ani případná nečinnost příslušných orgánů v souvislosti s vyřízením jejich trestních oznámení, resp. souvisejících podnětů a stížností. Tento závěr se zásadně uplatní i ve vztahu k osobám v postavení poškozeného, u nichž jako jediných Ústavní soud naznačil, že by mohlo dojít k porušení jejich ústavně zaručených práv v případě extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení (tj. pokud např. bylo trestní oznámení odloženo bez dalšího nebo po šetření zcela nedostačujícím), a to v případech porušení tak zásadních základních práv, jako je právo na život podle čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 této úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. února 2012 ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice č. 23944/12, dále též usnesení sp. zn. IV. ÚS 1455/12). Tyto podmínky však v dané věci zcela zjevně splněny nejsou, neboť se v ní (aniž by se Ústavní soud jakkoliv zabýval postavením stěžovatele v případném trestním řízení) zcela zjevně nejedná o extrémní neaktivitu orgánů činných v trestním řízení ve výše uvedeném smyslu.
9. Pokud jde o ostatní návrhy stěžovatele, bez ohledu na výše uvedené závěry není Ústavní soud příslušný uložit vyššímu státnímu zastupitelství povinnost dohlížet na "zákonný a plynulý průběh řízení", resp. postup nižšího státního zastupitelství, ani preventivně rozhodovat o tom, že se určitá doba nezapočítá do promlčecí doby, jejímž uplynutím zaniká trestní odpovědnost. Takovýto závěr by byl v dané věci navíc v rozporu s §34 odst. 3 trestního zákoníku, který taxativně vypočítává doby, které se do uvedené promlčecí doby nezapočítávají. Stěžovatelem vymezené období by přitom zjevně nebylo možné podřadit pod žádnou z nich.
10. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud není příslušný k projednání návrhu stěžovatele, pročež mu nezbylo, než tento návrh z tohoto důvodu podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2013
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj