ECLI:CZ:US:2013:3.US.3907.11.1
sp. zn. III. ÚS 3907/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., právně zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, 799 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 1. 2011 sp. zn. 3 T 102/2010-116, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 7 To 136/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 7. 2012 č. j. 6 Tdo 669/2012-18, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále mělo dojít k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."); za tento trestný čin byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Uvedeného trestného činu se obžalovaný dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 29. 8. 2009 kolem 01,00 hod. v obci L., okr. H. zezadu uchopil poškozenou Janu S. (jedná se o pseudonym), povalil ji na zem na záda, lehl si na ni a aniž by cokoli říkal, vyhrnul ji tričko pod bradu, roztrhl jí v přední části podprsenku a snažil se jí obnažit poprsí, rovněž se jí snažil rozepnout kalhoty, což se mu ale nepodařilo, přičemž tomuto jednání se poškozená aktivně bránila, po přibližně 10 minutách, kdy jí obžalovaný držel proti její vůli na zemi a bránil jí v pohybu, se jí podařilo vysmeknout a z místa utéct. Obžalovaný tímto svým jednáním způsobil poškozené zranění, spočívající v malých oděrkách a pohmožděninách na levém rameni, levém uchu, levném stehnu a levé hýždi, přičemž tato zranění si nevyžádala lékařské ošetření ani omezení v obvyklém způsobu života poškozené.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením ze dne 7. 4. 2011 zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu usnesením ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 6 Tdo 669/2012 odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než zákon připouští.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že inkriminovaný trestný čin nespáchal. Obecné soudy prý provedly nesprávné dokazování a z něj vyvozené hmotněprávní posouzení skutku. Konkrétně se domnívá, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost znaku charakterizujícímu subjekt trestného činu, tedy že neprozkoumaly s náležitou pílí, zda stěžovatel přichází v úvahu jako jediný a nepochybný pachatel. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že je usvědčován jediným přímým důkazem, a to výpovědí poškozené Jany S., jejíž důkazní hodnota byla obecnými soudy nesprávně posouzena.
Argumentuje přílišnou aktivitou svědků - přátel poškozené, kteří se sami snažili vytipovat možného pachatele. Poškozená prý ihned po incidentu označila za pachatele stěžovatelova bratra D., který byl na místo dokonce přiveden. Sám stěžovatel se za bratrem dodatečně vydal. Stěžovatel se domnívá, že právě díky zmíněné aktivitě svědků si poškozená spojila osobu bratra stěžovatele a později stěžovatele samotného s osobou pachatele a tímto způsobem si jej také zapamatovala. Podle stěžovatelova názoru později při rekognici poškozená neoznačovala skutečného pachatele, ale pouze toho, kdo jí byl jako pachatel předveden, tedy jeho. Stěžovatel dále uvádí, že na samotné zábavě, při níž k incidentu došlo, bylo daný večer více než 500 osob. Stěžovatel se domnívá, že se pouze v některých rysech mohl podobat skutečnému pachateli.
Dále stěžovatel upozorňuje na rozpor mezi výpověďmi svědků, podle nichž měl odcházet ze zábavy až po druhé hodině, zatímco poškozená uvádí čas činu na dobu mezi půlnocí a jednou hodinou ráno a také na skutečnost, že poškozená opakovaně uváděla, že pachatel měl mít v inkriminovanou dobu na sobě oblečené zelené tričko, což ani stěžovatel, ani jeho bratr, na sobě oblečené neměli.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že došlo ke zmaření důkazů samotnou poškozenou, a to tím, že nepřivolala policii bezprostředně po incidentu, ale až po několika dnech, a že do té doby vyprala veškeré oblečení z předmětného dne, kromě podprsenky. Podle stěžovatelova názoru bylo pochybení ze strany poškozené v konečném důsledku vzhledem k nedostatku jiných důkazů nespravedlivě přičítáno k jeho tíži.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný, stejně jako všechny dále citované judikáty, v internetové databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje toliko námitky a argumentaci, kterou uplatnil již v trestním řízení a kterou se obecné soudy dostatečně zabývaly.
Neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že v dané trestní věci existuje toliko jediný přímý usvědčující důkaz, a to výpověď poškozené. Nalézací soud provedl důkaz též protokolem o rekognici, uskutečněné in natura v přípravném řízení dne 7. 12. 2009 za účasti soudkyně, při níž poškozená opakovaně označila jako pachatele P. F. Jednoznačnou identifikaci pachatele zopakovala poškozená i při hlavním líčení, konaném dne 21. 1. 2011.
I když usvědčující svědecká výpověď a identifikace prostřednictvím rekognice jsou v posuzovaném případě opřeny o stejný informační pramen (tj. paměťovou stopu svědkyně-poškozené Jany S.), lze při kritickém vyhodnocení regulérnosti obou těchto procesních úkonů konstatovat, že jejich shodné identifikační výsledky posilují jejich věrohodnost.
Důkazní situace, při níž proti usvědčujícímu tvrzení jediného přímého svědka stojí protikladné tvrzení obviněného, není v případech trestných činů proti svobodě a důstojnosti nikterak výjimečná a Ústavní soud se již podobnými případy opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci "tvrzení proti tvrzení" a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (viz zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09).
Tak i v trestní věci stěžovatele obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně podrobně vysvětlily, proč uvěřily výpovědi poškozené, jež svou výpověď o předmětném útoku neměnila, pouze v prvním případě si nemohla vzpomenout na jméno pachatele. Nelze přehlédnout, že sám věcný popis útočníka i popis skutku poškozená uváděla konzistentně. Obecné soudy poukázaly rovněž na to, že poškozená neměla žádný motiv k tomu, aby obviněného křivě obvinila.
Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů, uvedených výše.
Po posouzení všech okolností, uváděných stěžovatelem a vyplývajících ze spisu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu