ECLI:CZ:US:2013:3.US.3925.12.1
sp. zn. III. ÚS 3925/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Libora Škorpíka, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, AK se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012 č. j. 25 Cdo 4523/2011-202, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2011 č. j. 17 Co 68/2010-180 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 9. 2009 č. j. 3 C 232/2007-149, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 12. 10. 2012 se Libor Škorpík (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 117 896,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti.
Dne 10. 9. 2009 Okresní soud v Jihlavě (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, aby žalované obchodní společnosti ALK dopravní s. r. o. byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 117 896,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Dne 17. 5. 2011 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 9. 2009 ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 36 420,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokátky (výrok II), a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že zavázal žalobce nahradit žalované částku 35 578,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokátky (výrok III).
Dne 19. 7. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 5. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 dost. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to nesprávným postupem při dokazování, neboť nebyl připuštěn jím navrhovaný důkaz znaleckým posouzením průběhu dopravní nehody, a to za stavu, kdy provedené znalecké důkazy nebyly jednoznačné a znalci se ve svých závěrech rozcházeli do té míry, že znalec Ing. Glier své původní závěry v dodatku k posudku zásadním způsobem změnil.
Stěžovatel uvedl, že obecné soudy se s jeho důkazní iniciativou náležitě nevypořádaly a důvody odmítnutí navržených důkazů náležitě nezdůvodnily. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu, doplnění okazování považoval za nadbytečné a neekonomické, a to i za situace, kdy stěžovatel z vlastní iniciativy zajistil revizní znalecký posudek znalce Ing. Miloše Málka. Posouzení odborné otázky tak bylo opřeno o závěry doplňku znaleckého posudku diametrálně se lišící od závěrů původního znaleckého posudku téhož znalce.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218), a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. Své rozhodnutí však musí dostatečně odůvodnit.
Námitky vůči postupu nalézacího soudu při dokazování, který dle stěžovatele neprovedl některé jím navrhované důkazy a svůj postup řádně nezdůvodnil, stěžovatel řádně uplatnil již v odvolání, v němž poukázal na původně shodné závěry znalce z přestupkového řízení Ing. Šlosárka a znalce ustanoveného nalézacím soudem Ing. Gliera, které však následně byly znalcem Ing. Glierem přehodnoceny v doplňku k jeho původnímu znaleckému posudku. Podle názoru stěžovatele tak bylo nezbytné v zájmu správného a úplného zjištění skutkového stavu věci provést další dokazování znaleckým posudkem. Nalézací soud jeho návrhu nevyhověl, a proto zajistil sám vyhotovení dalšího znaleckého posudku Ing. Málkem, který předložil v průběhu odvolacího řízení.
Odvolací soud dokazování doplnil opětovným výslechem znalce Ing. Gliera a konstatoval, že závěry jeho doplněného znaleckého posudku jsou zcela jednoznačné a o jejich správnosti a objektivitě nemá důvod pochybovat, zejména za situace, kdy znalec zcela přesvědčivě a srozumitelně i v průběhu odvolacího řízení vysvětlil, z jakých důvodů se liší jeho závěry obsažené v doplňku ke znaleckému posudku od závěrů vyslovených v posudku. Z důkazů ve věci provedených vyplývají skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti stěžovatelova tvrzeného nároku zcela nepochybně a v dostačujícím rozsahu, takže i podle názoru odvolacího soudu by bylo nadbytečné provádět ve věci další důkazy. Skutečnost, že závěry znalce se neztotožňují s představami stěžovatele, neodůvodňuje nutnost provádět ve věci důkazy další. Požadavek na provedení revizního znaleckého posudku je neopodstatněný, neboť znalci nepracovali se stejnými dohledovými podmínkami; nedospěli tedy za stejných podmínek k odlišným závěrům. Provedení revizního znaleckého posudku by pouze vedlo k neúměrnému prodlužování řízení a jeho zatěžování dalšími náklady, které by ve svém důsledku nesli sami účastníci, což je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 resp. hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesprávným postupem při dokazování zjevně neopodstatněným, neboť obecné soudy v průběhu dokazování postupovaly ústavně souladně a svůj postup ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily.
K případnému nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 19. 7. 2012 ústavní stížnost neobsahovala žádné konkrétní výhrady.
Po celkovém posouzení spravedlivostí řízení před nalézacím, odvolacím a dovolacím soudem Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem napadená rozhodnutí v tomto směru nezakládají pochybnosti, jež by mohly kasační nález Ústavního soudu odůvodnit a že ani v žádném jiném aspektu nelze v těchto rozhodnutích shledat protiústavnost.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu