ECLI:CZ:US:2013:3.US.3949.11.1
sp. zn. III. ÚS 3949/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Janem Hájkem, advokátem, AK se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011 č. j. 5 Tdo 179/2011-160, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010 sp. zn. 4 To 95/2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 5 T 8/2007, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 28. 12. 2011 se M. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v trestní věci Krajského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 5 T 8/2007.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 28. 6. 2011 a níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu vyplývají následující skutečnosti.
Dne 22. 10. 2008 nalézací soud uznal obviněného (souzeného s dalšími spoluobviněnými) vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání pěti let.
Dne 9. 4. 2010 k odvolání obviněného (a dalších spoluobviněných) Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") mimo jiné zrušil rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 10. 2008 ve výroku o trestu k obviněnému se vztahujícímu a znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč, přičemž mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání dvou roků.
Dne 28. 6. 2011 dovolací soud mimo jiné dovolání obviněného (a dalších spoluobviněných) proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 4. 2010 odmítl (výrok I).
Dne 10. 5. 2012 usnesením sp. zn. II. ÚS 3908/11 a dne 30. 10. 2012 usnesením sp. zn. I. ÚS 3770/11 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti B. F. a V. S. (ve stěžovatelově trestní věci spoluobviněných), směřující proti týmž rozhodnutím nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu, jako nyní projednávaná ústavní stížnost.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V části III. ústavní stížnosti uvedl, že "skutkový stav je v podstatě shledán obecnými soudy i stěžovatelem shodně", a že z mezí ústavnosti vybočuje "odlišný výklad, který zaujaly obecné soudy". Je přesvědčen, že se nedopustil žádného nedovoleného jednání; dle jeho názoru se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se zjištěními správních orgánů. Závěrem uvedl, že "ústavní zásada na spravedlivý proces" byla porušena též nepřiměřenou délkou řízení, na níž nenese žádnou vinu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména nesprávným právním posouzením jeho trestní věci.
Ústavní soud obecně připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího; v systému trestního řízení lze navíc nesprávnost právního posouzení skutku, případně jiné nesprávné hmotněprávní posouzení namítat i v dovolání, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.
Pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost interpretace a aplikace (trestního) zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
V projednávaném případě Ústavní soud je toho názoru, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly v podstatě opakováním námitek již stěžovatelem uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání a dovolání, a že odvolací soud i dovolací soud se s nimi ústavně konformním způsobem bezezbytku vyrovnaly, jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal potřebu se jakkoliv odchylovat od závěrů učiněných ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů již dříve ve výše uvedených usneseních sp. zn. II. ÚS 3908/11 a sp. zn. I. ÚS 3770/11.
Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu