ECLI:CZ:US:2013:3.US.400.13.1
sp. zn. III. ÚS 400/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Vladimíra Sochora, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová ul. 7, 301 00, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2369/2012-490 ze dne 13. listopadu 2012, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 464/2011-477 ze dne 4. dubna 2012 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 464/2011-480 ze dne 24. dubna 2012 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech č. j. 6 C 66/2005-428 ze dne 16. června 2011, za účasti A) Okresního soudu v Rokycanech, B) Krajského soudu v Plzni a C) Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti KLADRUBSKÁ a.s., se sídlem Kladruby-Vojenice 80, okres Rokycany, IČO: 25215671, 2) Františka Schuska a 3) Státního pozemkového úřadu, se sídlem 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že soudy nesprávně posoudily skutkové okolnosti případu, v důsledku čehož nebyla naplněna litera zákona a stěžovatel se nedomohl svého tvrzeného restitučního nároku.
II.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že právní předchůdkyně stěžovatele vyzvala jako oprávněná osoba povinnou osobou k vydání nemovitostí dle zákona číslo 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Poté, co stěžovatel vstoupil do jejích práv a povinností jako jediný a univerzální dědic, v řízení o vydání nemovitostí pokračoval. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Rokycany dne 24. února 2005 rozhodlo, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí. Stěžovatel posléze podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, avšak ani Okresní soud v Rokycanech, ani Krajský soud v Plzni jeho žalobnímu žádání nevyhověl. Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl. Obecné soudy shledaly, že tehdejší kupní smlouva byla skutečně uzavřena v tísni, za niž považovaly obývání části obytných nemovitostí přikázaným nájemcem a přikázání lesní půdy do užívání subjektu socialistického hospodářství, ale nebyla prokázána existence "nápadně nevýhodných podmínek", jejichž naplnění je předpokladem pro vydání označených nemovitostí, neboť tehdejší kupní cena se v neprospěch stěžovatele lišila jen o 3,27%, jak bylo zjištěno znaleckým posudkem. Tento zjištěný cenový rozdíl nebyl považován za dostatečně výrazný. Žádné další okolnosti, které by bylo možno podřadit pod "nápadně nevýhodné podmínky", soudy nezjistily. Proto nalézací soud žalobu zamítl, odvolací soud rozsudek potvrdil a dovolací soud neshledal prostor k meritornímu přezkumu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že podmínka "nápadné nevýhodnosti" nebyla naplněna jen tím, že kupní cena byla v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, byť se jednalo jen o rozdíl ve výši 3,27 %, ale též ve zbavení možnosti užívat nemovitosti obvyklým způsobem a v souladu s jejich účelovým určením, získávat výnosy plynoucí z obvyklého hospodaření, a konečně ve faktickém donucení opustit rodinný majetek a hledat si nové bydlení a pracovní příležitosti jinde. Uzavřel, že kupní smlouva byla uzavřena jak v tísni, tak za tzv. nápadně nevýhodných podmínek. Proto navrhl všechna soudní rozhodnutí zrušit.
4. Z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti plyne, že to byla jen část přízemí obytného domu č. p. 23, jež tvořil součást zemědělské usedlosti, která byla obývána přikázaným nájemcem.
5. Odvolací soud ve svém rozsudku zmínil, že v kupní smlouvě byl sjednán i osobní závazek kupujícího, spočívající v umožnění prodávajícím, aby bezplatně užívali části nemovitosti ve smlouvě vymezené.
III.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak je interpretace podústavního práva svěřena především soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy (jakož i správními orgány), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
9. O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde zjevně nejde. Soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, za jakých podmínek by byla stěžovateli ochrana jeho právům poskytnuta a proč se tak v posuzované věci nemůže stát.
10. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.
11. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v posuzované věci.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že zákon o půdě pro vydání nemovitostí stanoví (v rozměrech souzeného případu) vedle existence stavu tísně též podmínku "nápadně nevýhodných podmínek", doprovázejících uzavření kupní smlouvy. Přitakává stěžovateli v tom, že k diskrepanci v kupní ceně došlo, ostatně to ani obecné soudy nepopíraly, ale při zkoumání naplnění znaku nápadně nevýhodných podmínek, je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou [viz nález sp. zn. II. ÚS 53/95 ze dne 27. 9. 1995 (N 53/4 SbNU 59), dostupný in http://nalus.usoud.cz]. A v tomto směru diference ve výši 3,27% uvedený znak nenaplňuje. Jestliže stěžovatel spatřoval "nápadně nevýhodné podmínky" též ve zbavení možnosti užívat nemovitosti obvyklým způsobem a v souladu s jejich účelovým určením, získávat výnosy plynoucí z obvyklého hospodaření, a konečně ve faktickém donucení opustit rodinný majetek a hledat si nové bydlení a pracovní příležitosti jinde, pak Ústavní soud dodává, že musí jít o okolnosti existující při uzavírání kupní smlouvy a spjaté s jejím uzavřením, s vlivem na vyváženost vzájemného plnění (získání vlastnictví na straně jedné a získání úplaty na straně druhé), nikoli na stav, který tu byl v blíže neohraničené době před uzavíráním smlouvy. Stěžovatel tak zaměňuje okolnosti, z nichž lze usuzovat na stav tísně, za okolnosti, z nichž se dovozují nápadně nevýhodné podmínky, resp. které jsou imanentně spojeny s běžnými následky převodu vlastnického práva k nemovitosti. Ostatně není bez významu, že i po uzavření kupní smlouvy a převodu vlastnictví tu existoval osobní závazek kupujícího, spočívající v umožnění prodávajícím, aby bezplatně užívali část nemovitosti ve smlouvě vymezené.
13. Vzhledem k petitornímu žádání a dalším úvahám ve stížnosti uvedeným, pak Ústavní soud nad rámec uvedeného upozorňuje, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (blíže viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, dostupný in http://www.nsoud.cz).
IV.
14. Protože se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv a Ústavní soud sám jiné porušení ústavně zaručených práv a svobod neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu