ECLI:CZ:US:2013:3.US.4034.12.1
sp. zn. III. ÚS 4034/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Emila Štulíře, zastoupeného JUDr. Lucií Trnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2012 č. j. 19 Co 283/2012-303 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2012 č. j. 12P 18/2012-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 ustanovil Městskou část Praha 6 opatrovníkem nezletilé Alexandry Michaely Štulířové k zastupování v řízení o úpravě její výchovy, vedenému u tohoto soudu pod sp. zn. 12 P 18/2012.
Též ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s odůvodněním, že v obvodu této městské části nezletilá společně s rodiči žila do listopadu 2011, kdy příslušný soud shledal svoji místní příslušnost, a rodiče nebyli dohodnuti o bydlišti nezletilé, jak bylo patrno z jejich návrhů, které u Obvodního soudu pro Prahu 6 podali. S odkazem na ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. odmítl městský soud námitku stěžovatele, že odůvodnění odvoláním napadeného usnesení není srozumitelné a tím ani přezkoumatelné.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví uvedená usnesení soudů tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 Ústavy České republiky, jakož i práva stěžovatele na spravedlivý proces a zákonného soudce dle čl. 36 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S obsáhlým zdůvodněním namítá především nedostatek podmínky řízení, spočívající v nedostatku místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 projednávat věc výchovy a výživy nezletilé a tím i rozhodovat o ustanovení opatrovníka; současně tvrdí, že ač včas odvolacímu soudu sdělil, že Obvodní soud v Praze 6 vyslovil (usnesením ze dne 20. 7. 2012) svoji místní nepříslušnost, odvolací soud se touto skutečností nezabýval. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel i v "nezákonnosti zápisu věci vedené pod sp. zn. 12 P 18/2012 do senátu 39P a Nc" a "přidělení věci samosoudkyni Evě Pořízové", jestliže příslušný rozvrh práce byl aplikován způsobem "nesouladným s ústavním pořádkem ČR", jakož i v "nezákonnosti zápisu věci vedené pod sp. zn. 19 Co 283/2012 do senátu 19 Co Městského soudu v Praze a nesprávném obsazení senátu 19 Co ... JUDr. Evou Škultétyovou". Neústavnost napadeného rozhodnutí obvodního soudu spočívá podle stěžovatele i v absenci jeho odůvodnění, a je názoru, že ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. zde není aplikovatelné. Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a současně Obvodnímu soudu v Praze 6 přikázal, aby jeho věc "vedenou pod sp. zn. 12 P 18/2012, přidělil ... zákonnému soudci, který bude určen na základě rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6, souladným se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).
Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak co do námitek nedostatku místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6, "aplikace" příslušného rozvrhu, jakož i systému přidělování věci soudům napadlých, jakož i z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téhož stěžovatele, jež směřovaly proti rozhodnutím soudů vydaných ve věci péče o jeho nezletilé dítě, vedené pod sp. zn. 12 P 18/2012, které Ústavní soud již dříve usneseními ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 3874/12 a ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 3360/12, jako zjevně neopodstatněné odmítl s tím, že zásah do práva, kterého se stěžovatel v návrzích dovolával, zjištěn nebyl (shodně bylo rozhodnuto ve věci sp. zn. III. ÚS 3361/12).
Jelikož v této věci neshledal Ústavní soud důvody, pro které by se měl od závěrů, vyslovených ve výše označených rozhodnutích jakkoliv odchýlit, nelze než i nyní o námitkách stěžovatele usoudit jako o neopodstatněných; na podrobné odůvodnění těchto rozhodnutí se přitom odkazuje.
V této souvislosti Ústavní soud (shodně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 3361/12) připomíná, že ani stěžovatel není ve svých úvahách o nedostatku místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 k rozhodování ve věci péče o nezletilou konzistentní, navrhuje-li současně v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud věc "přidělil ... zákonnému soudci, který bude určen na základě rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6...", jehož místní příslušnost na druhé straně ve stížnosti popírá.
K námitce stěžovatele o nedostatku odůvodnění usnesení o ustanovení opatrovníka se Ústavnímu soudu toliko přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde není; pokládá proto za adekvátní se omezit toliko na sdělení, že v přijatém postupu soudu prvního stupně podle §169 odst. 2 o. s. ř., jakož i v jeho následném právním posouzení odvolacím soudem, které tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeně odůvodnil, kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje.
Lze proto uzavřít, podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou; je tudíž zjevné, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. S ohledem na tento výsledek řízení není podklad ani k stěžovatelem navrženému rozhodnutí o nákladech řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a zvláštního výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu