ECLI:CZ:US:2013:3.US.4086.12.1
sp. zn. III. ÚS 4086/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Uhlíře, zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, ze dne 25. srpna 2006 č. j. ČTS:FIPO-12/UL-D-2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jde o nezákonné rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím bylo proti stěžovateli a dalším obviněným zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1 a 4 trestního zákona a pro účast na zločinném spolčení podle ustanovení §163a odst. 1 a 2 trestního zákona.
V odůvodnění této ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že trestní stíhání proti jeho osobě je vedeno účelově a nezákonně, neboť proti němu bylo zahájeno již dříve trestní stíhání ve Spolkové republice Německo pro stejný skutek, pro který je stíhán v České republice. Stěžovatel dále uvedl, že v uvedené trestní věci probíhá trestní řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 6/2010. Dne 1. 8. 2008 stěžovatel podal návrh na zastavení trestního stíhání, na který Krajský soud v Ústí nad Labem dosud nereagoval. Podle stěžovatele jsou v jeho případě naplněny všechny podmínky o nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Policie České republiky.
Ústavní soud předtím, než přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá shora označené usnesení, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Jak Ústavní soud zjistil z přípisu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2013 a jeho příloh, stěžovatel napadl zmíněné usnesení stížností, kterou státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2006 č. j. 2 VZV 20/2006-243 jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítla. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno dne 27. 9. 2006.
Pokud pak stěžovatel podal tuto svou ústavní stížnost (až) dne 23. 10. 2012, je zcela zřejmé, že tak učinil po šedesátidenní lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Stěžovatel se sice v ústavní stížnosti dovolává §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aplikace tohoto ustanovení však nepřipadá v úvahu, protože v souzené věci nejde o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale o ústavní stížnost opožděnou. Pro informaci možno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti citované usnesení státní zástupkyně ani nenapadá (a jeho zrušení se nedomáhá), ač jde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, přičemž dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě takové rozhodnutí; byl by tím totiž oslaben princip právní jistoty [viz např. usnesení ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331)].
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž vyjadřuje nesouhlas s postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem, který pokračuje v trestním řízení, ač to mělo být podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno, nicméně v tomto ohledu se v ústavní stížnosti ničeho nedomáhá.
K tomu dlužno podotknout, že v namítané skutečnosti (beztak) nelze spatřovat tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [viz §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť nejde o útok, jenž by nebyl výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací činnosti, a který by se - jako takový - vymykal obvyklému přezkumnému či jinému řízení, a tudíž by mu nebylo možno čelit jinak než prostřednictvím ústavní stížnosti [viz nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Daný závěr odráží to, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (a svým rozhodnutím je tak nahrazovat). Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (jako je zejména vzetí do vazby). Pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. března 2013
Vlasta Formánková v. r.
soudkyně Ústavního soudu