ECLI:CZ:US:2013:3.US.4100.12.2
sp. zn. III. ÚS 4100/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Orgapol, akciová společnost, se sídlem 664 03 Podolí 78, IČ: 005 50 485, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2012 č. j. 32 Cdo 404/2011-368, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2010 č. j. 51 Co 682/2009-311 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2009 č. j. 13 C 185/2005-291, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. října 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se v předmětném řízení domáhala zaplacení pohledávky ve výši 6 148 602,60 Kč, kterou ji za žalovanou Fakultní nemocnicí Olomouc z titulu vyúčtovaného smluvního úroku z prodlení postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. února 2001 společnost TAMDA a. s. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. února 2007 č. j. 13 C 185/2005-119 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Toto jeho rozhodnutí zrušil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. března 2008 č. j. 51 Co 260/2007-179 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že smlouva o postoupení pohledávek, která byla uzavřena dne 28. února 2001 mezi společností TAMDA a. s., jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, je platná a žalobkyně je tak aktivně věcně legitimována k podání žaloby.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování v intencích pokynů odvolacího soudu vydal v pořadí druhý rozsudek ze dne 4. června 2009, napadený nynější ústavní stížností. Vyšel ze zjištění, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. února 2001 žalobkyně nabyla od postupitele TAMDA a. s. pohledávku za žalovanou ve výši 6 148 602,60 Kč z titulu smluvního úroku z prodlení, vyúčtovaného za prodlení s úhradou faktur. Dne 21. května 2001 žalovaná smlouvou o postoupení pohledávek postoupila žalobkyni za úplatu část své pohledávky za dlužnicí Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ve výši 6 148 602,60 Kč z titulu smluvní pokuty. Téhož dne účastnice řízení uzavřely dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek ve výši 6 148 602,60 Kč a žalovaná svůj závazek v této výši vůči žalobkyni z titulu vyúčtovaných úroků z prodlení za pozdní úhradu dodávek uznala.
Soud prvního stupně dovodil, že písemná rámcová hospodářská smlouva ze dne 24. března 1992 byla uzavřena mezi Zdravotnickým zásobováním, odštěpným závodem 07 jako dodavatelem a Lékárnou Fakultní nemocnice Olomouc jako odběratelem podle hospodářského zákoníku. Podle názoru soudu, opírajícího se o ust. §761 obchodního zákoníku, nemohly uvedené subjekty ani po nabytí účinnosti této právní normy uzavřít kupní smlouvu podle tohoto zákona, neboť oba hospodařily s majetkem ve vlastnictví státu a nemohly převádět vlastnické právo ke zboží, což je pojmovým znakem kupní smlouvy. Podle posouzení soudu je uvedená hospodářská smlouva absolutně neplatná, a to jak pro absenci právní subjektivity odštěpného závodu, tak z důvodu, že smlouvu podepsaly za oba subjekty osoby, které nebyly k tomuto úkonu oprávněny. Jestliže je neplatná smlouva, je neplatné i ujednání v jejím bodu 7 o povinnosti platit poplatek z prodlení. Soud prvního stupně uzavřel, že za této situace nemohl žalované vzniknout závazek k zaplacení smluvního poplatku z prodlení a nemohlo tak dojít k platnému uznání tohoto závazku. Proto žalobu rozsudkem ze dne 4. června 2009 č. j. 13 C 185/2005-291 zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. června 2010 č. j. 51 Co 682/2009-311 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé (výrok pod bodem I), změnil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. července 2012 č. j. 32 Cdo 404/2011-368 odmítl jako nepřípustné a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně vycházel z nesprávného právního závěru, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. února 2001, uzavřená mezi společností TAMDA a. s., jako postupitelem a stěžovatelkou jako postupníkem, jejímž předmětem bylo postoupení splatných pohledávek společnosti TAMDA a. s., je absolutně neplatná pro neurčitost, ve smyslu ust. §37 obč. zákoníku, neboť účastníkům smlouvy bylo zcela zřejmé, co je skutečně předmětem postoupení pohledávek. Důvodem toho, že smluvní strany smlouvy o postoupení pohledávek neuváděly jako přílohu jednotlivé faktury, kterých se úrok z prodlení a v jaké výši týkal, ale odkázaly pouze na jakousi sběrnou fakturu, byl zcela účelový, totiž zpřehlednit smlouvu o postoupení pohledávek. Stěžovatelka namítá, že opakovaně navrhovala provedení důkazů výslechem PhDr. Jana Hejtmánka a doc. MUDr. Václava Rýznara. Stěžovatelka namítá vadné hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně a dále namítá nesoulad právních závěrů Okresního soudu v Olomouci s vykonanými skutkovými zjištěními. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl podle stěžovatelky nezákonným způsobem narušen princip smluvní volnosti smluvních stran hospodářské smlouvy o prodeji zboží.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací podle názoru stěžovatelky vycházel z nesprávného právního posouzení věci, když obdobně jako Okresní soud v Olomouci rozhodoval způsobem, na který je nutno nahlížet jako na extrémní nesoulad právního závěru krajského soudu se skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud se podle názoru stěžovatelky nezabýval argumentací stěžovatelky obsaženou v jejím dovolání. Z usnesení Nejvyššího soudu, uvádí stěžovatelka, nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž právní závěry Nejvyššího soudu jsou podle stěžovatelky v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
V souzené věci Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pokud se žalobkyně v tomto řízení domáhá zaplacení smluveného úroku z prodlení, nelze její žalobě vyhovět, neboť v platně sjednané smlouvě ze dne 24. března 1992 je obsaženo neplatné ujednání o poplatku z prodlení a pro případ prodlení s úhradou faktur nebyl úrok z prodlení smluven vůbec. Za takových okolností, je-li ujednání o sankcích v rámcové smlouvě neplatné, mohl prodávajícímu vůči kupujícímu vzniknout pouze nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení za prodlení s úhradou kupní ceny, zákonný úrok z prodlení byl ostatně, jak je nesporné, prodávajícím TAMDA a. s., žalované také vyúčtován a žalovanou byl uhrazen. Žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou v písemné formě dle ust. §524 obč. zákoníku, od postupitele TAMDA a. s. nenabyla pohledávku z titulu zákonného úroku z prodlení, nýbrž pohledávku jinou, a to na doúčtovaný úrok z prodlení, který TAMDA a. s. dle znění smlouvy ze dne 24. března 1992 nebyla oprávněna vyúčtovat. Úrok z prodlení totiž v oné smlouvě nebyl vůbec sjednán, společnosti TAMDA a. s., tak na smluvený úrok z prodlení nárok nevznikl a pokud pohledávku na úhradu smluvního úroku z prodlení postupitel TAMDA a. s. postoupil žalobkyni a žalovaná následně závazek z tohoto důvodu, tedy z titulu smluveného úroku z prodlení, písemně co do důvodu a výše uznala, uznala tak závazek, který v době uznání neexistoval. Krajský soud v Ostravě se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nedošlo k platnému uznání závazku žalovanou s tím, že uznaný závazek v době uznání neexistoval, a proto rozsudek v napadeném zamítavém výroku jako správný potvrdil.
Uvedeným závěrům nalézacího a odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Pokud stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým tento soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, je třeba uvést, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu