ECLI:CZ:US:2013:3.US.412.13.1
sp. zn. III. ÚS 412/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti obchodní společnosti Office happy s.r.o., se sídlem Praha 9 - Kbely, Luštěnická 723, 197 00, IČO: 629 14 464, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem, se sídlem 28. října 1727/108, 702 00, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 75/2012-42 ze dne 16. května 2012 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 117/2012-38 ze dne 14. listopadu 2012, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm 9/1800, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny čl. 36 odst. 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že soudy při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí, kterým bylo v řízení o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí řízení přerušeno, věcně nerozhodly a žalobu odmítly.
II.
2. Z napadených rozhodnutí a z dalších stěžovatelkou předložených listin se podává, že dne 5. 11. 2010 navrhla Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, návrh na povolení vkladu zástavního práva na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi stěžovatelkou a Wüstenrot stavební spořitelnou, a.s., a to k rozestavěné bytové jednotce číslo X/33 v budově č. p. X, část obce Kbely, na pozemku parcelní číslo Y, včetně spoluvlastnických podílů ve výši 330/24805 na společných částech uvedené budovy a na pozemcích parcelní číslo X1, X2, X3, X4, vše v katastrálním území Kbely, obec Praha. Dne 22. listopadu 2010 katastrální úřad řízení podle ustanovení §64 odst. 1 písm. c) správního řádu přerušil. Své usnesení odůvodnil mimo jiné tím, že dne 20. října 2010 bylo katastrálnímu úřadu doručeno oznámení o podání určovací žaloby, jež byla téhož dne podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 a jíž se žalobce domáhal vydání rozsudku, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitostí, k nimž se zahájené řízení o vkladu zástavního práva vztahovalo. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podala stěžovatelka odvolání k Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Praze. Ten odvolání zamítl a rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil, zmíniv v odůvodnění judikaturu Ústavního soudu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu u Městského soudu v Praze, jako soudu příslušného k projednání žaloby proti rozhodnutí učiněnému ve správním řízení, soud však žalobu odmítl s tím, že se stěžovatelka domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí, které je však rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, a které je podle §70 písm. c) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno. Shledal, že podaná žaloba je podle §68 písm. e) správního řádu soudního nepřípustná, a proto žalobu odmítl. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že se se závěry Městského soudu v Praze ztotožňuje. Zdůraznil, že jediným přímým účinkem rozhodnutí o přerušení řízení je prodloužení celkové délky řízení. Uvedl dále, že se v minulosti již zabýval důvodností přerušení správního řízení, avšak toliko na základě využití prostředků na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Doplnil, že si je vědom, že judikatura týkající se posuzování důvodnosti přerušení správního řízení v rámci žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je rozkolísaná a zdůraznil, že případné sjednocení judikatury Nejvyššího správního soudu k této otázce rozšířeným senátem však nemůže být v souzené věci provedeno, neboť se soud nezabývá kasační stížnosti ve věci žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, nýbrž kasační stížností ve věci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Uzavřel, že judikatura týkající se otázky podstatné pro posouzení projednávané kasační stížnosti, tj. přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o přerušení správního řízení, je jednotná, a Nejvyšší správní soud ani po zvážení argumentů předestřených stěžovatelkou neshledal žádný důvod ke změně dosavadní judikatury týkající se vyloučení rozhodnutí o přerušení správního řízení a ze soudního přezkumu na základě §70 písm. c) s. ř. s.
III.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
5. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy (jakož i správními orgány), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
6. O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde zjevně nejde. Oba soudy (zejména Nejvyšší správní soud) své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, za jakých podmínek by byla stěžovatelce ochrana jejím právům poskytnuta a proč se tak v posuzované věci nemůže stát.
7. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.
8. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v posuzované věci.
9. Dalším důvodem, který vede Ústavní soud k vpředu uvedenému výroku, je změna zákonné úpravy s účinností od 1. 1. 2012, provedená zákonem č. 349/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ten situaci, v níž se stěžovatelka ocitla, výslovně řeší, a to způsobem, který by jí měl - vzhledem k vysloveným námitkám - konvenovat.
10. Konečně je nutné dodat, že ze zjištění učiněného prostřednictvím sítě elektronických komunikací na internetové adrese http://nahlizenidokn.cuzk.cz/VyberRizeni.aspx plyne, že řízení o vkladu zástavního práva sp. zn. V-53005/2010, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, zahájené dne 5. 11. 2010, již bylo ukončeno, a to provedením vkladu dne 13. 08. 2012. Stěžovatelkou předestřený "závadný" stav byl během řízení o ústavní stížnosti, resp. ještě před jeho zahájením, odstraněn a nastolen tentýž stav, jaký stěžovatelka považovala za souladný s ústavním pořádkem, byť se tak stalo z jiných důvodů; to však nic nemění na faktu, že též tím důvod pro zásah Ústavního soudu odpadl. Není ani v možnostech ani v pravomoci Ústavního soudu, aby stěžovatelkou předestřený stav, vyvolaný napadeným rozhodnutím, nějak reparoval; zásah, proti kterému stěžovatelka primárně brojila, tu v době rozhodování Ústavního soudu již neexistoval a eventuální vyhovující výrok Ústavního soudu by měl jen akademickou povahu. Obnovení statu quo ante, event. zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci, je proto pojmově vyloučen [§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Z hlediska posouzení dodržení podmínek řízení o ústavní stížnosti, spočívající v její subsidiaritě (tzv. prostředku ochrany základních práv a svobod poslední instance), tak vznikla situace obdobná, jako kdyby na základě uplatněného opravného prostředku (anebo v rámci autoremedury) došlo ke kasaci napadeného rozhodnutí, a nastal tím stav, stran nějž by bylo možné konstatovat, že k zásahu vůbec nedošlo.
IV.
11. Protože se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv a Ústavní soud sám jiné porušení ústavně zaručených práv a svobod neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu