ECLI:CZ:US:2013:3.US.4124.12.1
sp. zn. III. ÚS 4124/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. Aprk 21/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podle obsahu zřejmě na zahájení řízení o ústavní stížnosti, ze dne 24. 10. 2012, stěžovatel brojil proti shora označenému soudnímu rozhodnutí (doručenému, jak stěžovatel uvádí, dne 27. 8. 2012) s tím, že mu Nejvyšší správní soud odepřel prostředek právní ochrany po zahájení soudního řízení (vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Na 23/2012).
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není, neboť stěžovatel nerespektoval ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Není-li splněna podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepisu ústavní stížnosti advokátem, stanovená fyzickým a právnickým osobám zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud stěžovatele podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu vyzve k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Tento postup však není nutný v každém případě. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle citovaného ustanovení je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Pokud však stěžovateli dříve (v předchozích řízeních) poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení jednak neefektivním a formalistickým, jednak to ve své podstatě představuje obcházení lhůt stanovených v §72 odst. 3, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu, neboť zákonná šedesátidenní lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, přičemž její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k doplňování návrhu či odstraňování jeho vad stěžovatele zvýhodňuje oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Z mnoha řízení, jichž se stěžovatel u Ústavního soudu účastnil, plyne, že byl Ústavním soudem opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučován. Byl-li tedy opakovaně a dostatečně informován o tom, že je mj. nezbytné, aby k podané ústavní stížnosti byla nejen přiložena plná moc advokáta, který by stěžovatele v řízení před Ústavním soudem zastupoval, ale také aby ústavní stížnost samotná byla sepsána advokátem, musel si být rovněž v okamžiku podání nyní posuzované ústavní stížnosti vědom zákonem předvídaných požadavků na (tyto) obsahové a formální náležitosti takového návrhu. Současně bylo stěžovateli známo výše prezentované stanovisko, takže si musel být vědom rovněž toho, že jeho ústavní stížnost může být bez dalšího odmítnuta (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2431/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Za dané situace, kdy lze považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, mu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2013
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu