ECLI:CZ:US:2013:3.US.4161.12.1
sp. zn. III. ÚS 4161/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Helebranta, zastoupeného JUDr. Rao Uppalurim, advokátem se sídlem Hybernská 8, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008 č. j. 62 Co 348/2008-276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Tímto rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který, vázán právním názorem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006 č.j. 21 Cdo 551/2005-195, vycházel z toho, že předpoklady pro vznik odpovědnosti za stěžovatelem tvrzenou škodu byly naplněny již dnem 31. 12. 1987, a od tohoto dne začala běžet objektivní i subjektivní promlčecí doba k uplatnění odpovídajícího náhradového nároku; jestliže byla žaloba, odůvodněná porušením povinnosti žalované České republiky - Ministerstva obrany "zabezpečit stěžovateli jeho umístění v občanském povolání" podána až dne 10. 6. 1997, je nárok na náhradu tím způsobené škody promlčen. Údajné písemné přísliby žalované měl soud za prosté "právní relevance" a co do stěžovatelova odkazu na další soudní řízení (zahájené u Obvodního soudu pro Prahu 4) odvolací soud připomenul, že toto řízení pokračuje, a jde nadto o "zcela jinou právní věc". Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že "rehabilitační" rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995 sp. zn. 9 C 171/93 je pro danou věc bezvýznamný (pro odlišnost právních vztahů, do kterých dopadá), a totéž platí (v rozhodných souvislostech promlčení předmětného nároku) i pro stěžovatelem prosazované "řešení otázky dopadu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy zcela pominuly existenci objektivní desetileté lhůty zakotvené v ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. v případě, že škoda byla způsobena úmyslně, a tak tomu u "tehdejší moci" bylo, jmenovitě v jeho případě coby "třídního nepřítele" (vzhledem k emigraci své sestry do Spolkové republiky Německo). Rovněž obecné soudy nevěnovaly pozornost tomu, že vedl úspěšné rehabilitační řízení, což podle jeho názoru běh promlčecí doby stavělo, a poukazuje na řízení, předcházející podání nynější žaloby, v němž měl být o nutnosti takového postupu poučen; kromě toho ke stavení promlčecí doby došlo i po dobu mimosoudního jednání s žalovanou. Stěžovatel obecným soudům posléze vytýká, že nedostatečně identifikovaly podstatu uplatněného nároku; domáhal se náhrady škody způsobené "vědomě státem porušením usnesení Vlády České socialistické republiky č. 369 ze dne 13. 12. 1978 a jeho přílohy č. 1", jakož i prováděcích předpisů k nim.
Městský soud ve stručném vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta; stěžovateli bylo zasláno k replice, aniž na ně reagoval.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo mu však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti vydaným rozhodnutím byly k dispozici opravné prostředek, které byly opakovaně využity, včetně dovolání, a nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti nerušeně uplatnit zákonem stanovená procesní práva, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit; bylo již předznačeno, že odtud neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Výjimkou - z pohledu jím kritizovaného právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak nepřípustnou interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec rozhodných hledisek promlčení předmětného nároku obecné soudy vysvětlily obšírně a srozumitelně, a na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i předchozích rozhodnutí soudu dovolacího) je přiléhavé již jen odkázat.
Co do námitky objektivní promlčecí lhůtou postačí připomenout, že případné neukončení jejího běhu je irelevantní, jestliže již uplynula lhůta subjektivní.
Obdobně nelze než přisvědčit názoru (výslovně vyjádřenému dovolacím soudem), že "rehabilitační" řízení závěr o promlčení posuzovaného nároku nemohlo ovlivnit, jestliže jeho předmětem bylo určení kvalifikovaných důvodů skončení služebního poměru vojáka z povolání, zatímco předmětem nynějšího řízení je nárok na náhradu škody, jež měla vzniknout nikoli samotným skončením služebního poměru, nýbrž nesplněním povinnosti žalované zajistit následně stěžovateli jiné zaměstnanecké uplatnění. O situaci stavení běhu promlčecí doby proto nemůže být řeč.
Ani stěžovatelova námitka, že byl nesprávně ("mimo jednání") obvodním soudem v jiném řízení poučen, že odkazované rehabilitační řízení je nezbytné k průkazu nyní žalovaného nároku, není úspěšně uplatnitelná; v řízení o ústavní stížnosti je pro jeho subsidiární povahu nepřípustná, nebyla-li procesně efektivně vznesena již v příslušném stádiu řízení před obecnými soudy. Nehledě na to, že toto tvrzení stěžovatel nikterak nedokládá a odvolací soud je má za nerozhodné proto, že v dovolávaném řízení šlo o "jinou právní věc", je očividné, že ani taková skutečnost by nemohla mít jakkoli efektivní průmět do právního vztahu stěžovatele a žalované.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy je namístě poznamenat, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, nezakládá; článek 90 Ústavy je jen rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům obecným.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu