ECLI:CZ:US:2013:3.US.4162.12.1
sp. zn. III. ÚS 4162/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. J., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova č. 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009 č. j. 53 T 6/2008-5514, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009 č. j. 6 To 85/2009-6246 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 842/2011-II.-209, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně pod bodem 1 uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákon (dále jen "tr. zák.") a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jichž se měl dopustit společně s několika dalšími obžalovanými. Za tyto trestné činy byl stěžovateli nalézacím soudem uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel podal proti citovanému rozsudku odvolání, které však krajský soud v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Dále stěžovatel ve věci podal ještě dovolání, v němž odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Trestná činnost stěžovatele dle skutkových zjištění obecných soudů spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel po předchozí dohodě s několika dalšími pachateli prodal dne 14. 10. 2004 poškozenému Robertu Bavlnkovi v obci Podivín padělaných 40.000 USD v bankovkách nominální hodnoty 100 USD a 10.000 EUR v bankovkách nominální hodnoty 100 EUR za částku 1.135.000,- Kč. Poškozený Bavlnka byl stěžovatelem a dalšími odsouzenými přesvědčován, že jde o pravé bankovky pocházející z tržeb z nočních klubů v Čechách. Následně poškozený odbornou kontrolou ve směnárně zjistil, že jím zakoupené bankovky jsou padělané a požadoval po stěžovateli "zrušení transakce" a vrácení jím poskytnuté finanční hotovosti. Stěžovatel spolu s ods. V. K. převzali od poškozeného všechny padělané bankovky zpět, poškozenému však jím poskytnuté finanční prostředky nevrátili a způsobili mu tak škodu ve výši vylákané částky.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel snesl neuspořádané množství námitek skutkového rázu, které již opakovaně uplatňoval v původním řízení. Dle názoru stěžovatele nebyly v jeho trestní věci důkazy shromážděny a vyhodnoceny nestranně. Důležité ospravedlňující důkazy prý byly opomenuty, zatímco nalézací soud rozhodoval na základě důkazů, jež nebyly obsaženy ve spisovém materiálu. Dle tvrzení stěžovatele došlo ze strany obecných soudů k porušení zásady presumpce neviny a rozhodování in dubio pro reo. Stěžovatel obsáhle (místy nelogicky a zmateně) polemizuje se skutkovými závěry nalézacího soudu; zpochybňuje věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, jež jsou dle jeho názoru rozporuplné. Na vzájemné rozpory mezi provedenými důkazy obecné soudy prý nijak nereagovaly. Zejména prý nebyla dostatečně objasněna otázka zavinění stěžovatele. Stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi směnárníka Trnky, jenž "nevedl pokladní knihu, účetnictví, a nevydával při směně a pohybu peněz příjmové a výdajové doklady". Svědecká výpověď poškozeného Roberta Bavlnky je údajně motivována mstou stěžovateli za to, že stěžovatel upozornil na trestnou činnost Bavlnkova syna. Stěžovatel navrhoval opakovaný výslech těchto svědků, ale nebylo mu bez náležitého odůvodnění vyhověno. Dle názoru stěžovatele se obecné soudy ve vztahu k jeho osobě "spokojily jen s kusým dokazováním".
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyjádřil přesvědčení, že byl v původním řízení zkrácen na celé řadě svých procesních práv. Předně mělo dojít k porušení práva stěžovatele na obhajobu tím, že nebylo vyhověno žádosti obhájce stěžovatele JUDr. Živěly, aby bylo hlavní líčení odročeno. Obhájce neměl dostatečný čas na prostudování spisového materiálu poté, co dne 23. 2. 2009 převzal obhajobu stěžovatele. Stěžovatel poukázal na to, že jeho předchozí obhájce JUDr. Richard Novák byl v uvedené době hospitalizován a nebyl schopen se soudního jednání účastnit.
Další porušení svých procesních práv spatřuje stěžovatel v tom, že jej soud prvého stupně údajně "k věci prakticky nevyslechl, a když měl mít právo závěrečné řeči a posledního slova, předseda senátu soudu I. stupně toho využil k tomu, že stěžovateli kladl otázky a závěrečnou řeč změnil ve výslech".
K porušení práva na obhajobu mělo dle názoru stěžovatele dojít také v řízení odvolacím, pokud jde o jeho účast na veřejném zasedání. Stěžovatel poukazuje na to, že se z veřejného zasedání řádně omluvil ze zdravotních důvodů, odvolací soud však ve věci přesto jednal. Odvolací soud údajně "vůbec nedbal omluvy stěžovatele, kterou předestřel jeho obhájce". Stěžovatel má za to, že postup odvolacího soudu byl účelový, neboť veřejné zasedání se konalo těsně před vstupem nového trestního zákoníku v účinnost. Dle názoru stěžovatele jsou jednání, za něž byl odsouzen, dle nové právní úpravy trestná podstatně mírněji.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že trestní řízení v jeho trestní věci probíhalo po velmi dlouhou dobu a mělo pro jeho osobní život nepříznivé důsledky. Po průtazích v řízení pak následovalo dle názoru stěžovatele nespravedlivé odsouzení.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Vyjádření obecných soudů byla stručná; obecné soudy ve svých vyjádřeních toliko zrekapitulovaly námitky stěžovatele a odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků proti napadeným rozhodnutím neobsahovala novou skutkovou či právní argumentaci, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. V projednávané věci se stěžovatel na Ústavní soud obrací především s podrobnou důkazní polemikou a fakticky tak staví Ústavní soud do role další, v pořadí již čtvrté přezkumné instance. Důvody pro zrušení napadených rozhodnutí by v takovém případě mohly být dány jen tehdy, pokud by Ústavní soud shledal očividný, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů (srov. již rozhodnutí Ústavního soudu věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03, dostupná ve veřejné elektronické databázi NALUS). Kasace pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu připadá v úvahu rovněž tehdy, pokud obecný soud vůbec opomenul provést některý z důkazů, který byl pro závěr o vině podstatný (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). V trestní věci stěžovatele však Ústavní soud pochybení takového rázu neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti z valné části opakuje zcela účelové námitky, s nimiž se již podrobně a logicky vypořádaly obecné soudy. Pokud jde o samotnou důkazní polemiku, Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na precizní argumentaci obsáhlého odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odůvodnění soudu druhého stupně. Souhrnně lze konstatovat, že stěžovatel v mnoha ohledech dezinterpretuje skutková zjištění nalézacího soudu, která se jeví jako úplná a přesvědčivá, zcela ve smyslu ust. §2 odst. 5 tr. řádu.
Rovněž pokud jde o námitky procesního rázu, Ústavní soud může toliko odkázat na argumentaci obecných soudů. Ústavní soud vždy posuzuje spravedlnost trestního řízení jako celku. V trestní věci stěžovatele je jasně patrný sklon obhajoby k obstrukcím a k záměrnému prodlužování trestního řízení. Tento postoj je zřejmý z opakujících se omluv stěžovatele z hlavního líčení a veřejného zasedání, resp. z překotných změn osoby obhájce, k jejichž (přinejmenším zčásti) účelovému charakteru se obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem vyjádřily (srov. např. str. 2 až 3, str. 5 usnesení Krajského soudu v Brně, str. 34 rozsudku nalézacího soudu).
S námitkou osobního výslechu stěžovatele se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud na str. 22 napadeného usnesení, když s odkazem na spisový materiál připomněl, že stěžovatel byl vyslechnut v přípravném řízení, zatímco v hlavním líčení konajícím se ve dnech 1.- 3. 10. 2008 využil svého práva odmítnout vypovídat. Dalších jednání soudu prvého stupně a soudu odvolacího se na vlastní žádost převážně neúčastnil, s výjimkou hlavního líčení z 29. a 30. 10. 2008 (při němž byl vyslýchán právě svědek R. Bavlnka) a dále s výjimkou závěrečného hlavního líčení, kdy stěžovatel využil svého práva k závěrečné řeči. Nejvyšší soud přiléhavě označil nesourodou změť procesních a skutkových námitek stěžovatele za zmatečnou. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel byl u všech ústních jednání obecných soudů zastoupen obhájcem, který jeho obhajobu aktivně vykonával.
Otázkou převzetí obhajoby advokátem dr. Živělou se podrobně zabýval odvolací soud, s jehož právním názorem vyjádřeným na str. 5 až 6 napadeného usnesení se lze ztotožnit (viz rovněž popis jednotlivých procesních úkonů a právní argumentaci na str. 34 rozsudku soudu prvého stupně.). Ze strany stěžovatele a jeho obhájců docházelo k neustálým nenadálým změnám požadavků vůči soudu. Původnímu obhájci stěžovatele dr. Novákovi s ohledem na rozsah plné moci nic nebránilo, aby v době své nemoci za sebe sjednal substituci. Obecné soudy se oprávněně vyjádřily kriticky na adresu nového obhájce stěžovatele dr. Živěly, který převzal obhajobu dva dny před konáním nařízeného hlavního líčení. Z procesního chování stěžovatele (jak je s odkazem na spisový materiál podrobně popsáno na str. 34 rozsudku krajského soudu) jasně vyplývá úsilí překotnými změnami v osobě obhájce docílit odročení hlavního líčení. Lze souhrnně konstatovat, že postup soudu prvého stupně se nijak nevymykal ust. §37 odst. 2 tr. řádu, natož ústavněprávním garancím.
Pokud jde o účast stěžovatele na veřejném zasedání v řízení o odvolání, lze z hlediska ústavněprávního přezkumu akceptovat postup krajského soudu, který se ohledně trvání onemocnění stěžovatele informoval u jeho praktické lékařky, jež vystavila předchozí omluvenky. Je vhodné připomenout, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn. V případě, že byl stěžovatel v péči jiného lékaře, bylo za daných okolností jeho povinností o této skutečnosti odvolací soud vyrozumět. Za situace, jež v odvolacím řízení nastala a kdy hrozilo další prodlužování tohoto řízení v důsledku obstrukcí stěžovatele, nelze odvolacímu soudu rozhodně vytýkat, že v souladu s trestním řádem veřejné zasedání konal v nepřítomnosti stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu