ECLI:CZ:US:2013:3.US.4242.12.1
sp. zn. III. ÚS 4242/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Pražáka, zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012 č. j. 1 Afs 27/2012-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012 č. j. 30 Afs 97/2010-42, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 8. 2010 č. j. 10549/10-1400-702758, kterým zamítl odvolání proti platebnímu výměru na daň z nemovitostí za rok 2010 ve výši 1 670 Kč.
Rozhodné závěry obou soudů jsou stěžovateli známy, pročež je netřeba rekapitulovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl zasažen ve svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť Nejvyšší správní soud nesprávně akceptoval nedostatečně zdůvodněné rozhodnutí krajského soudu a jeho úvahy o ústavnosti zrušení osvobození od daně z nemovitostí "nereflektují složitost problematiky, důvodnost či opravdovost deklarovaného veřejného zájmu"; též mu vytýká, že se ve svém hodnocení přípustnosti nepravé retroaktivity zákona č. 1/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, "výrazně" opíral o text důvodové zprávy k zákonu, která však vyjadřuje především zájmy předkladatele. Tvrdí proto, že zrušením osvobození bylo "fatálním způsobem" zasaženo do nabytých práv a dotčeno bylo i legitimní očekávání v souvislosti s ochranou jeho majetku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Deficit spravedlivého procesu, jejž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodné právní normy je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v otevřené právní otázce splněny nejsou.
K otázce nepravé retroaktivity, jež představuje těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti, Ústavní soud (jak naznačil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud) opakovaně připomíná, že - oproti retroaktivitě pravé - spočívá v tom, že "právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým", čímž je tato retroaktivita zásadně "v právní teorii i v praxi obecně považována za přijatelnou" (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94, sp. zn. Pl. ÚS 17/96, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, sp. zn. Pl. ÚS 9/08, sp. zn. Pl. ÚS 17/11).
Nelze tudíž vyloučit novou úpravu právních důsledků v určitém právním vztahu (dříve vzniklém), jestliže působí pro futuro, jak je tomu v případě rozporovaného ustanovení §9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí; aby šlo o retroaktivitu nepřípustnou, musel by zákon postihnout stěžovatelův (již za předchozí zdaňovací období vzniklý) nárok na osvobození od daně zpětně (obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95). Tak tomu však v dané věci není, neboť úprava (ne)osvobození od daně je tímto právním předpisem upravena do budoucna, což je znak normativní změny, proti které zde nelze ničeho namítat, ať již z hledisek podústavních nebo ústavních. Že taková změna v obsahu právního vztahu je akceptovatelná jen za předpokladu, že přinese stěžovateli efekt příznivý, neplatí již zcela očividně.
Oproti očekáváním stěžovatele proto právní názory, které byly v dané věci užity, za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - mít nelze, neboť soudy podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu; právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly též i odpovídajícím způsobem odůvodnily, přičemž na vyčerpávající odůvodnění zejména Nejvyššího správního soudu, již postačí (v podrobnostech) toliko odkázat.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu