ECLI:CZ:US:2013:3.US.4290.12.1
sp. zn. III. ÚS 4290/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Dufka, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 33 Nt 1245/2012, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012 č. j. 14 To 569/2012-24 a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 26. 10. 2012 č. j. ZT 290/2012-41 a proti usnesení policejního orgánu Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, SKPV, Územního odboru Praha venkov-Jih, ze dne 26. 9. 2012 č. j. KRPS-313494-55/TČ-2012-011471-PÍCH, za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu Praha-západ, Okresního státního zastupitelství Praha - západ a Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných ústavním pořádkem. Dle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu a stíhání jen ze zákonných důvodů, dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo v záhlaví označeným usnesením policejního orgánu podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost, kterou však státní zástupkyně výše uvedeným usnesením ze dne 26. 9. 2012 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítla.
V souvislosti s trestním stíháním byl stěžovatel na návrh státní zástupkyně usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 9. 2012 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) tr. řádu. Ke stížnosti navrhovatele přezkoumal citované usnesení Krajský soud v Praze, který podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel podle §68 odst. 1 tr. řádu bere do vazby toliko z důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel (stručně řečeno) namítá, že jeho obhájci nebylo umožněno seznámit se před rozhodnutím soudu o vazbě v dostatečné míře se spisovým materiálem; dle stěžovatele tak ve vazebním řízení byl porušen princip kontradiktornosti a rovnosti zbraní. Dle názoru stěžovatele nebyla k uvalení vazby naplněna ani zákonná podmínka uvedená kumulativně v §67 tr. řádu, zejména pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání. Stěžovatel poukazuje na to, že klíčovým usvědčujícím důkazem v jeho trestní věci má být výsledek rekognice s poškozeným, která však proběhla jako neodkladný a neopakovatelný úkon, aniž by měl stěžovatel nebo jeho obhájce možnost na celý její průběh dohlédnout. Stěžovatel má dále za to, že skutek, který je popsán v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, nemá znaky zločinu vydírání, ale toliko přečinu omezování osobní svobody dle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by se jednalo o tento mírněji trestný čin, nelze stěžovatele vůbec vzít do vazby s ohledem na dikci §68 odst. 2 tr. řádu.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
V projednávané věci je již z vlastní argumentace ústavní stížnosti a z podrobných odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, že k zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Pro posouzení námitek stěžovatele má význam specifická důkazní situace v jeho trestní věci.
Stěžovatel je (zkráceně řečeno) stíhán za to, že dne 15. 9. 2012 na místě uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání měl počkat, až k jeho vozidlu přijde poškozený nezletilý, k němuž měl stěžovatel znenadání přistoupit, chytit jej za krk a pod pohrůžkou použití paralyzéru, který měl v ruce, jej odtáhnout do vozidla, kde ho měl shodit na podlážku před sedadlem spolujezdce a vyzývat jej, aby se nebránil, což poškozený neuposlechl a se stěžovatelem se pokoušel prát až do chvíle, kdy u nich zastavilo projíždějící vozidlo, což mělo stěžovatele přimět k zastavení útoku, čehož poškozený využil a z vozidla utekl. V době vydání napadených rozhodnutí orgány činné v trestním řízení dosud neobjasnily důvody, proč se stěžovatel měl chovat uvedeným způsobem; kromě uvedené rekognice a výslechu poškozeného nebyly dosud provedeny další podstatné důkazy, zejména výslechy několika svědků, které měly motivaci stěžovatele objasnit. Orgány činné v trestním řízení se v daném stadiu vyšetřování pokoušely zjistit, zda stěžovatel netrpí závažnou duševní poruchou, jež by jeho pobyt na svobodě činila nebezpečným, a to prostřednictvím znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Za této objektivní konstelace považuje Ústavní soud za dostatečné, pokud byl stěžovatel před rozhodnutím soudu o vazbě seznámen s podstatou trestního obvinění proti němu, shrnutou v usnesení o zahájení trestního stíhání a s návrhem státní zástupkyně na vzetí do vazby. Zpřístupnění kompletního vyšetřovacího spisu v tomto raném stadiu řízení by mohlo vést ke zmaření taktického záměru policejního orgánu při objasňování trestného činu a tím i ke zmaření účelu trestního řízení (srov. §65 odst. 2 tr. řádu).
Obdobně, pokud jde o otázku popisu a právního posouzení skutku, pro nějž je stěžovatel stíhán, Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tzn., aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. K případným změnám v právní kvalifikaci ze strany orgánů činných v trestním řízení pak dochází v intencích trestního řádu (srov. §160 odst. 6, §176 odst. 2 tr. řádu). V projednávané věci je i přes málo pregnantní vyjádření z popisu skutku ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání (jak je citován stěžovatelem, soudem i státním zástupcem) dostatečně patrno, že stěžovatel měl pohrůžkou bezprostředního násilí (použití paralyzéru, který držel v ruce) působit na vůli poškozeného (tzn. nutit jej), aby nastoupil do automobilu.
Jako zjevně neopodstatněnou shledal Ústavní soud vágní námitku stěžovatele, týkající se průběhu rekognice s poškozeným. Jde o námitku, jíž se dostatečně zabýval již krajský soud, se závěrem, že uvedený úkon proběhl za přítomnosti soudce dle ustanovení trestního řádu. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti jde o otázku předčasnou, neboť případnou neúčinnost důkazů provedených jako neodkladné a neopakovatelné úkony v přípravném řízení má primárně posoudit státní zástupce před podáním obžaloby, případně soud v hlavním líčení nebo již v rámci předběžného projednání obžaloby [srov. §186 písm. e) tr. řádu].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu