ECLI:CZ:US:2013:3.US.4311.12.1
sp. zn. III. ÚS 4311/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje, a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jana Venclíka, 2. Boženy Venclíkové, obou zastoupených JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem Přerov, Kratochvílova 43, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 č. j. 33 Cdo 3882/2010-240, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29. 4. 2010 č. j. 69 Co 82/2010-217, Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 10. 2009 č. j. 13 C 218/2007-158 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 12. 2009 č. j. 13 C 218/2007-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jejich občanskoprávní věci pro porušení ústavně zaručeného práva "na vlastnictví" a pro "odepření spravedlnosti", jež samo o sobě stěžovatelé považují za výraz protiústavnosti.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 13 C 218/2007 se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2010 č. j. 69 Co 82/2010-217 potvrdil (vyjma stanovené desetidenní lhůty k plnění) rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 10. 2009 č. j. 13 C 218/2007-158 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 12. 2009 č. j. 13 C 218/2007-170, kterým byla stěžovatelům (žalovaným) uložena povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu uvedeného znění (ohledně označeného pozemku). Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo ke spornému pozemku právo náhradního užívání dle ustanovení §9 vládního nařízení č. 47/1955 Sb., které se změnilo na nájemní právo spojené s předkupním právem k pozemku, v důsledku jehož porušení se žalobce v souladu s ustanovením §603 odst. 3 občanského zákoníku oprávněně domáhal po stěžovatelích jakožto nabyvatelích pozemku, aby mu jej nabídli ke koupi.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 č. j. 33 Cdo 3882/2010-240 dovolání stěžovatelů zamítl jako nedůvodné. Vyložil, že obecné soudy jsou oprávněny mimo správní soudnictví zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního národního výboru v Přerově ze dne 2. 11. 1982, kterým byl žalobci sporný pozemek přidělen do náhradního užívání, nicotné není.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že okolnosti přidělení sporného pozemku do náhradního užívání žalobce byly poplatné totalitní době, což vyvolává pochybnost o platnosti správního rozhodnutí o přidělení náhradního pozemku i celého projektu HTÚP. Uvedené rozhodnutí postrádá identifikaci pozemků dotčených změnou, a to pomocí parcelního čísla, výměry a označení nových uživatelů, ačkoli dle odvolacího soudu měly být tyto nedostatky zhojeny situačním náčrtem a listinou nadepsanou jako "směny pozemků", které však nebyly provedeny k důkazu. Platnost správního rozhodnutí a totožnost přiděleného náhradního pozemku se sporným pozemkem dle stěžovatelů zpochybňuje i skutečnost, že z výkazu směny pozemků vyplývá, že pozemek, za který byl žalobci přidělen pozemek náhradní, JZD nepřevzalo, a nadto soudy pominuly skutečnost, že účelem projektu HTÚP bylo vyčlenění pozemků pro jednotlivě hospodařící rolníky, což zde splněno nebylo. Stěžovatelé jsou názoru, že obecné soudy platnost správního rozhodnutí založily na úzce formálním hledisku, přičemž opomenuly ústavní rozměr věci, jmenovitě princip právní jistoty, ze kterého dovozují povinnost dodržovat smlouvu uzavřenou v souladu se zákonem a nikoli "ze zlého úmyslu"; dodávají, že zpochybnitelné právo náhradního užívání nelze postavit na roveň nabývacímu titulu stěžovatelů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelé dovolávají; okolnost, že je podle jejich názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a odůvodnily obšírně a věcně přiléhavě, zejména se podrobně zabývaly otázkou vzniku práva náhradního užívání a totožností sporného pozemku, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze proto odkázat.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního.
Neobstojí tvrzení stěžovatelů, že nebyl proveden důkaz situačním náčrtem a listinou nazvanou "směna pozemků", neboť se tak stalo při jednání odvolacího soudu dne 22. 4. 2010 (srov. č. l. 213 spisu).
Lze shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu