ECLI:CZ:US:2013:3.US.4347.12.1
sp. zn. III. ÚS 4347/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 2/1596, 708 00 Ostrava - Poruba, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou AK se sídlem Husova 2, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 2012 č. j. 26 Cdo 1022/2012-132, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2009 č. j. 42 Co 360/2009-99 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2009 č. j. 39 C 185/2008-72, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. listopadu 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2012 č. j. 26 Cdo 1022/2012-132, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2009 č. j. 42 Co 360/2009-99, jakož i rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2009 č. j. 39 C 185/2008-72, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2009 č. j. 39 C 185/2008-72 bylo určeno, že výpověď ze dne 12. března 2008, kterou žalovaná (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") vypověděla žalobcům ad a) a ad b) nájem bytu č. 3 o čtyřech pokojích, jedné kuchyni a příslušenství umístěného ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. X v katastrálním území Moravská Ostrava, obci O. na ulici T. je neplatná.
Rozsudek prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, které Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. prosince 2009 č. j. 42 Co 360/2009-99 potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. července 2012 č. j. 26 Cdo 1022/2012-132 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy všech stupňů zcela nesprávně vyhodnotily otázku rozsahu, způsobu využití bytu k bydlení a také jeho velikosti ve vztahu k uspokojování potřeb bydlení žalobce a jeho rodiny.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 11 odst. 1 a odst. 4, dále čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud shledal výpověď neplatnou toliko z hlediska toho, že nelze na žalobcích spravedlivě požadovat užívání jednoho bytu - tj. bytu na J. ulici o výměře 74 m2, neboť žalobce ad a) má být vědeckým pracovníkem. Stěžovatelka poukazuje na to, že v ust. §711 odst. 2 písm. c) obč. zákoníku je jasně stanoveno, že pronajímatel může vypovědět nájem z důvodu, že nájemce má dva nebo více bytů, vyjma případů, kdy na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. V dané věci žalobce ad a) vlastnil jeden byt, k němuž žalobkyně ad b) a jejich dítě měly odvozený právní titul užívání. Zda v něm žalobci v té době bydleli, nebo jej pronajímali za účelem zisku, stěžovatelka neví. Avšak v době podání výpovědi v něm podle stěžovatelky žalobce ad a) jednoznačně nevykonával ani vědeckou ani pedagogickou činnost. Žádný z členů rodiny žalobce v něm ani nebydlel. Hodnocení velikosti bytu o rozloze 74 m2 jako bytu nezpůsobilého k uspokojování potřeb žalobce ad a), jenž má být vědeckým pracovníkem, vede podle stěžovatelky k diskriminaci všech ostatních společenských vrstev obyvatelstva.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
V ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje závěr obecných soudů, že na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení pouze jeden byt.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dovodil, že právní otázka platnosti smluvního ujednání pronajímatele a nájemce o zúžení v zákoně upravených důvodů, pro něž může dát pronajímatel výpověď z nájmu bytu, nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena, a proto shledal napadené rozhodnutí pro její řešení zásadně právně významným a dovolání tak v tomto rozsahu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připustil.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud správně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000, dostupný na http://nalus.usoud.cz, ve kterém se uvádí, že výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání plochy vymezené stavebně technickým určením, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině. V tomto smyslu se nemůže jednat o výkon práva bydlení, pokud se tak má stát v nevyhovující místnosti (tj. v jedné místnosti s manželkou s přihlédnutím k zaměstnání stěžovatele, jež je vědeckým pracovníkem). O obdobný případ, konstatoval Nejvyšší soud, jde i v souzené věci, neboť byt na J. ulici má zhruba 74 m2 a měla by jej užívat tříčlenná rodina včetně žalobce a), který je vědeckým pracovníkem. Dovodil-li tedy odvolací soud, že výpověď je neplatná pro neexistenci uplatněného výpovědního důvodu, je jeho rozhodnutí, uzavřel Nejvyšší soud, věcně správné.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu