ECLI:CZ:US:2013:3.US.4357.12.1
sp. zn. III. ÚS 4357/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti AHOLD Czech Republic a.s., sídlem v Brně, Slavíčkova 1a, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. 25 Cdo 570/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu, vydané v její civilněprávní věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné dovolání společnosti Midiboard s. r. o., jež se v řízení před obecnými soudy domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 896 994,10 Kč z titulu náhrady škody; současně dovolací soud dle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to s odůvodněním, že stěžovatelčiny náklady nebyly potřebné k účelnému bránění práva.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedeným názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí, a považuje jej za rozporný s ustanovením §146 odst. 3 o. s. ř.; Městským soudem v Brně byla ostatně vyzvána, aby se k dovolání žalobkyně písemně vyjádřila. Ku podpoře své oponentury poukazuje též na nález Ústavní soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2119/11 a usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 3617/2011.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K otázce náhrady nákladů řízení (již stěžovatelka ústavní stížností jako jedinou otázku otevřela) se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, však musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ačkoli napadené rozhodnutí dovolacího soudu vyvolává pochybnosti z pohledu procesní správnosti, požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu v projednávané věci dány nejsou (viz též diskrece ve výkladu pojmu "účelně vynaložených nákladů").
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu