ECLI:CZ:US:2013:3.US.436.13.1
sp. zn. III. ÚS 436/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Fialy, zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou, se sídlem Dukelská 891/4, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 278/2012-173 ze dne 23. listopadu 2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) Mgr. Martiny Fialové, 2) JUDr. Lenky Pavlové, Ph.D., 3) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem organizační složky v Praze 2, Vyšehradská 16, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť jím měl být porušen čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že při jednání, ve kterém jako žalobce namítal neplatnost dohody uzavřené mezi jeho dětmi a Českou republikou zastoupenou Ministerstvem spravedlnosti, byla přítomna justiční stráž. Soud nepřihlédl k tomu, že dohoda, jež byla uzavřena mezi Českou republikou a jeho dětmi stran zadostiučinění v souvislosti s řízením před ESLP, byla uzavřena neplatně, a proto mu mělo být v řízení před obecnými soudy vyhověno.
II.
2. Z napadených rozhodnutí a z dalších stěžovatelem předložených listin se podává, že mezi Martinem a Tomášem Fialovými, dětmi stěžovatele, na straně jedné, a Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti na straně druhé, došlo k uzavření dohody, resp. ke smírnému urovnání v souvislosti s řízením o stížnosti před Evropským soudem pro lidská práva, přičemž každému z těchto potomků bylo vyplaceno 5 000 EUR. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že i kdyby původní dohoda byla neplatná, tj. v době, kdy děti byly nezletilé a byly při tomto právním úkonu zastoupeny toliko matkou, pak během řízení před soudem prvního stupně nabyly obě děti zletilosti a akceptovaly návrh této dohody znovu. Soud zkonstatoval, že tímto právním úkonem musela být eventuální vada zhojena, a došlo-li k němu v době, kdy účastníci této dohody nabyli způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu, tak nemohl stěžovateli svědčit naléhavý právní zájem na určení neplatnosti této dohody, nebylo ohroženo žádné stěžovatelovo právo, ani se jeho právní postavení bez tohoto určení nestalo nejistým.
III.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
5. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde zjevně nejde.
8. Městský soud své právní názory adekvátně odůvodnil a srozumitelně vysvětlil, proč stěžovatelem tvrzeným právům soudní ochrana nepřísluší.
9. Předložil-li stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž bylo projednání věcí odnímáno některým soudům z důvodu pochybností o jejich nepodjatosti, pak Ústavní soud konstatuje, že šlo o řízení ve věcech trestních, pročež zmíněné závěry nelze bez dalšího vztáhnout na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. Podivil-li se stěžovatel nad tím, že se v jednací síni nacházela justiční stráž, má Ústavní soud za to, že to bylo právě z důvodu jeho přítomnosti, neboť stěžovatel je (i mediálně) známý tím, jak svým jednáním narušuje soudní rokování, kvůli čemuž byl i trestně stíhán. Takové opatření předsedy senátu bylo zcela v jeho pravomoci a stěžovatel by měl počítat s tím, že podobná opatření mohou přijímat i jiné soudy; protože příčina těchto opatření spočívá na jejich úvaze, která sama o sobě nepodléhá přezkumu ze strany Ústavního soudu. Rozhodně v tomto konkrétním případě nelze uzavřít, že by zmíněné opatření porušovalo rovnost účastníků před soudem, nebo bylo stěžovateli jinak na újmu a mělo vliv na samotné meritorní posouzení projednávané věci.
IV.
11. Protože se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv a Ústavní soud sám jiné porušení ústavně zaručených práv a svobod neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu