ECLI:CZ:US:2013:3.US.4403.12.2
sp. zn. III. ÚS 4403/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Tamary Jaskovové, zastoupené Mgr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 č. j. 21 Cdo 4288/2011-112, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010 č. j. 15 Co 165/2010-59 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2008 č. j. 49 C 74/2007-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v řízení o žalobě na obnovu řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky potvrdil shora rovněž uvedené usnesení Městského soudu v Brně, jímž byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení "v pracovněprávní věci vedené pod sp. zn. 49 C 129/2000"; oba soudy dospěly k závěru, že žaloba na obnovu řízení není přípustná ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř., neboť řízení, proti němuž směřoval návrh na obnovu, "neskončilo meritorně".
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné [§238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.]; vysvětlil, že soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti na stanovisku, zastávaném před obecnými soudy, setrvává a dovozuje, že z hlediska ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. není podstatné, "jakým způsobem bylo rozhodnuto", nýbrž že bylo rozhodnuto o "samotném předmětu řízení". Stěžovatelka dále namítá, že o její žádosti o osvobození od soudních poplatků a o námitce podjatosti soudkyně JUDr. Miluše Říčkové, obsažených v žalobě na obnovu řízení, bylo rozhodnuto až po rozhodnutí soudu prvního stupně; v důsledku toho nebyla poučena o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce (§30 o. s. ř.) a v její věci rozhodoval soudce, o jehož případné nepodjatosti nebylo předem rozhodnuto.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Řečené je významné potud, že se uplatní i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Co do interpretace ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. postačí v podrobnostech odkázat na rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v předmětné věci, ve vztahu k němuž není ostatně námitek ani z pohledu podústavní správnosti.
Vzhledem k argumentaci odvíjející se z §30 o. s. ř., obsažené v ústavní stížnosti, je relevantní otázka, zda při jiné konstrukci žaloby (na základě případného stěžovatelčina zastoupení), by bylo možné o jejím úspěchu uvažovat. Ústavní soud je toho názoru, že nikoli, přičemž i v tomto směru plně poukazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (resp. na zde podaný výklad ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř.).
Současně stojí za zaznamenání, že důvody, jež stěžovatelka pro vyloučení soudkyně JUDr. Miluše Říčkové z projednávání její věci předložila, typicky způsobilými důvody podjatosti nejsou, a to očividně.
Není tudíž opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu