ECLI:CZ:US:2013:3.US.4426.12.1
sp. zn. III. ÚS 4426/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou, AK se sídlem Brno, Tišnovská 167, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2010 č. j. 49 Co 384/2007-188 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2012 č. j. 49 Co 384/2007-218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 3 C 798/95 se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 11. 2010 č. j. 49 Co 384/2007-188 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2012 č. j. 49 Co 384/2007-218 změnil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 6. 2007 č. j. 3 C 798/95-138 tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu smlouvy o půjčce; vysvětlil, že stěžovatel dostatečně neprokázal tvrzení, že spornou částku žalovaným předal.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 665/2012-224 stěžovatelovo dovolání jako nedůvodné zamítl. Vyložil, že rozhodný skutkový závěr odvolacího soudu nelze pokládat za nepřiměřený či nesouladný s uskutečněným dokazováním a není zpochybněn ani výtkami ohledně postupu odvolacího soudu při jeho provádění; je věcí předsedy senátu zvolit optimální způsob provádění důkazů, a pochybení nelze spatřovat v tom, že některé z vyslýchaných osob poskytne větší prostor pro souvislé vylíčení skutečností a jiné "spíše klade doplňující otázky".
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně analyzoval jednotlivé důkazy provedené před odvolacím soudem a dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího i dovolacího soudu je vadný, neboť odvolací soud vzal za prokázané skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly, a naopak nezohlednil to, co z dokazování vyplynulo. Odvolacímu soudu vytýká, že "formálně po 18 letech od skutku" provedl výslech účastníků a svědků, jímž nahradil rozsáhlé dokazování soudu prvního stupně, a poprvé dospěl k závěru, že spornou peněžní částku žalovaným nepředal; tím jeho rozhodnutí nese znaky překvapivosti a porušuje zásadu dvojinstančnosti, neboť měl možnost dosíci nápravy pouze cestou mimořádného opravného prostředku. Stěžovatel také nesouhlasí s výší nákladů řízení přiznaných žalovaným, které nezohledňují jeho úspěch v prvních dvou odvolacích řízeních, a posléze namítá, že řízení před odvolacím soudem trpělo průtahy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, případně zda se nezpronevěřilo principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu se podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení odvolací soud nepostupoval v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu; se stěžovatelovou výtkou nerovného přístupu odvolacího soudu při provádění dokazování se vypořádal Nejvyšší soud a na výstižné odůvodnění jeho rozhodnutí postačí odkázat (srov. str. 5 a 6 rozsudku). Jestliže soudy z jednotlivých dílčích zjištění učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Porušení zásady instančnosti řízení v dané věci potlačuje okolnost, že i "skutkovou" argumentací stěžovatele se věcně zabýval dovolací soud.
Rovněž námitka průtahů v řízení je nerelevantní, není-li současně tvrzen její průmět do jeho výsledku. Jinak - rovněž - platí, že v době rozhodování o ústavní stížnosti musí stav neodůvodněných průtahů trvat, což ve stěžovatelově věci splněno není, protože řízení již bylo ukončeno.
Pochybení obecných soudů nelze shledat ani v rozhodování o náhradě nákladů řízení, neboť to se odvíjí od konečného výsledku řízení a nezohledňují se předchozí dílčí úspěchy jednotlivých účastníků při rozhodování ve věci samé, které však konečný úspěch přinést nemohly.
Konečně se patří poznamenat, že ačkoli stěžovatel argumentačně ústavní stížnost nesměřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu a v petitu ústavní stížnosti jeho zrušení nežádal, třebaže jím byla stěžovatelova věc meritorně projednána, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou a přezkoumal nejen rozsudek odvolacího, ale i dovolacího soudu s ohledem na skutečnost, že stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti též označil za vadný a jeho kopii k ní přiložil.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani zjevný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu