ECLI:CZ:US:2013:3.US.4483.12.2
sp. zn. III. ÚS 4483/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Pokorné, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo nám. 3/319, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2012 č. j. 17 Co 408/2011-119 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 2011 č. j. 29 C 305/2010-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, jež byly vydány v její občanskoprávní věci, neboť je názoru, že porušují pravidla spravedlivého procesu.
Z ústavní stížnosti, její přílohy, vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 29 C 305/2010 a k němu přiloženého spisu rozhodkyně Mgr. Aleny Léblové sp. zn. R/524/2009 se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2012 č. j. 17 Co 408/2011-119 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 2011 č. j. 29 C 305/2010-67 zamítající žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodkyní Mgr. Alenou Léblovou ze dne 28. 12. 2009 sp. zn. R/524/2009, jímž jí byla uložena peněžní povinnost ve výši 55 590 Kč z titulu dluhu z půjčky peněz spolu se smluvní pokutou a náklady řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, zakotvené v ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodném znění, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 19/2012 Sb. (dále jen "zákona č. 216/1994 Sb."), dány nejsou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla rozhodčím nálezem odsouzena k plnění v rozporu s dobrými mravy, resp. k plnění nedovolenému ve smyslu ustanovení §31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., neboť na základě uzavřené smlouvy o půjčce jí byla poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, která však byla formou "souhrnného poplatku" navýšena na částku 25 190 Kč, a totéž platí i o smluvní pokutě ve výši 200 Kč za každý den prodlení; je dále přesvědčena, že smlouvou o postoupení pohledávky na navrhovatelku nedošlo k postoupení rozhodčí doložky, osoba, která s ní smlouvu o půjčce uzavřela, nebyla oprávněná za věřitele jednat a smluvní podmínky přiložené ke smlouvě obsahují řadu formálních chyb. Stěžovatelka rovněž namítá, že rozhodkyně nenařídila ústní jednání, na kterém by měla možnost osobně vznést své námitky, ale byla jí poskytnuta toliko možnost k vyjádření ve lhůtě, již považuje za nedostatečnou.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Ačkoli pro rozhodný právní vztah nelze použít zákon č. 216/1994 Sb. v aktuálním znění (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 19/2012 Sb.), platí též pro něj, že požadavek respektu k zásadám spravedlivého procesu se přiměřeně uplatňuje i v rozhodčím řízení, což se - pro danou věc v klíčové podobě - zjevuje v ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., podle kterého soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Jinak rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech má zaručovat procesní práva připodobnitelná k řízení soudnímu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, odst. 23), včetně zásady "rovnosti zbraní" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4176/201), zvýšené ochrany "slabší strany" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3121/2010) a obě strany musí mít rovnou a dostatečnou možnost k uplatnění svých tvrzení, návrhů důkazů apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3299/2009).
Podle článku 16 smluvních podmínek připojených ke smlouvě o půjčce "se strany výslovně dohodly, že ústního jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba" (bylo tedy vyloučeno v souladu s §19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb.); ze spisu o rozhodčím řízení se podává, že stěžovatelka byla vyzvána k vyjádření a předložení důkazů (ve lhůtě sedmi dnů), a na tuto výzvu nereagovala. Třebaže si smluvní strany dohodly, že rozhodčí nález nemusí být odůvodněn, v dané věci stručné a výstižné odůvodnění obsahuje.
Pro posouzení ústavní stížnosti je pak určující, že se stěžovatelce tím dostalo rozhodčího řízení, které s principy spravedlivého procesu není v relevantním rozporu, jestliže jí byl vytvořen prostor pro uplatnění i, resp. právě, těch námitek, případně návrhů, které předkládá až nyní v ústavní stížnosti; otevřených procesních možností však o své vůli nevyužila a svá práva nehájila tam, kde primárně měla.
Pakliže obecné soudy za této situace v její prospěch nezasáhly, nelze jimi provedené řízení a jeho výsledek hodnotit jako vybočující z hranic ústavnosti.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu