ECLI:CZ:US:2013:3.US.4506.12.1
sp. zn. III. ÚS 4506/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. B. a 2. Zuzany Šiklové, zastoupených Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 317, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 č. j. 7 Tdo 1012/2012-20, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 3. 2012 č. j. 55 To 449/2011-315 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 7. 2011 č. j. 2 T 68/2006-288, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jsou názoru, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel 1. byl shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, který byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stěžovatelka 2. byla podle §226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že skutek podle §197a odst. 1 tr. zákona spáchala.
Odvolání obou stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné dovolání obou stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy nerespektovaly zásady presumpce neviny, rovnosti stran a in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozují - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustili, měli být obžaloby zproštěni, a to podle §226 písm. a) tr. řádu. Obsáhle dovozují, že rozhodující soudy nevěnovaly náležitou pozornost "vztahům a sporům" mezi stěžovatelkou 2., M. Čechurovou a potažmo rodinou Fišerovou, věrohodností výpovědí poškozeného L. Fišery, zejména v kontextu odborného vyjádření Ing. P. Šlosara ohledně rychlosti pohybu vozidla stěžovatele 1., jakož i usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci, kterým byla věc podezření ze spáchání trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zákona odložena. Věcnou spojitost s jejich věcí postrádá důkaz záznamem na CD, podle něhož měla být M. Čechurová sledována stěžovatelem 1.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky 2. je nepřípustná.
Ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1 a §75 odst. 1, 3, 4 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem subsidiárního charakteru, a nastupuje až tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny zákonem procesní prostředky k ochraně svých základních práv a kdy jiné orgány veřejné moci stěžovateli ochranu neposkytly. Procesními prostředky ochrany práv je přitom třeba rozumět nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tzv. opravné), nýbrž všechny zákonné (a efektivní) instrumenty, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci nichž se lze svých práv domáhat.
V dané věci je podstatou námitek stěžovatelky 2. v ústavní stížnosti to, že se cítí být dotčena na svých osobnostních právech, a to samotným vedením trestního stíhání, a že její osobu a pověst poškozuje, pakliže byla zproštěna obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu, a nikoli §226 písm. a) téhož zákona, což jí podle jejího vyjádření neposkytuje dostatečnou satisfakci.
Zde je pak - ve smyslu výše řečeného - podstatné, že ochrana uvedených osobnostních práv je zaručena v čl. 10 odst. 1 Listiny, a podústavní právo disponuje tomu adekvátními prostředky; ty však stěžovatelkou 2. vyčerpány nebyly (resp. není doložen opak).
K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud též v jiné skutkově a právně srovnatelné věci, jmenovitě vyjádřeným v usnesení sp. zn. II. ÚS 2558/10 ze dne 2. 9. 2010, na které (obdobně jako kupř. na související usnesení sp. zn. III. ÚS 2539/10, I. ÚS 2544/10, I. ÚS 2547/10, IV. ÚS 2548/10, I. ÚS 2551/10, III. ÚS 2552/10, III. ÚS 2554/10, IV. ÚS 2589/10, III. ÚS 2595/10, II. ÚS 2600/10, I. ÚS 2603, III. ÚS 2608/10, III. ÚS 2759/10, I. ÚS 2760/10, III. ÚS 2761/10, II. ÚS 2762/10, I. ÚS 2768/10, III. ÚS 1012/12 a další) již lze jen odkázat.
Ohledně dalších stěžovatelkou 2/ rovněž namítaných základních práv platí, že v ústavní stížnosti relevantně neuvedla, v čem porušení takových práv spatřuje; pouhý poukaz na ústavněprávní normy (viz zmínka o právu na spravedlivý proces) k efektivnímu přezkumu typicky vést nemůže.
Tím je výše předznačené hodnocení této části ústavní stížnosti jakožto nepřípustné doloženo. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Jestliže by se stěžovatelka 2. domáhala zrušení výše označených soudních rozhodnutí i co do výroků vztahujících se ke stěžovateli 1., je třeba mít na paměti, že ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, pročež argumentace právy jiných osob zde uplatnitelná není; v řízení o ústavní stížnosti totiž nelze uplatnit actio popularis. Tomu by odpovídalo hodnocení odpovídající části ústavní stížnosti jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným, který musí být odmítnut podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel 1. uplatňuje výhrady vůči na něj dopadajícím výrokům soudních rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že právě to stěžovatel 1. činí; ústavní stížností pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
Co do posouzení stěžovatelem 1. tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele 1., jež založil na dostatečném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, a jelikož přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. S výhradami stěžovatele 1. k posouzení existence a průběhu kritického skutku se obecné soudy již vypořádaly, a to též co do otázky relevance vyjádření Ing. P. Šlosara vycházejícího z neprocesních podkladů, okolností oznámení trestného činu policejnímu orgánu a zjištění ohledně stěžovatelovy "obecné agresivity". Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stěžovatel 1. sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatele 1. (shodně jako stěžovatelky 2.) nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se Nejvyšší soud k některým úvahám uplatněným v dovolání vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli 1. se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost v této její části jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu